Jako patnáctiletý mladík přišel z domovského Českého Šternberku studovat do Prahy, když nastala mobilizace. Psal se rok 1938. „Bydlel jsem na Malé Straně se strýcem, který na mě dohlížel. Pamatuji si nařízení zatemnění kvůli leteckým útokům,“ vypráví hrabě Sternberg. Za války pokračoval ve studiu a v roce 1943 odmaturoval, vysoké školy byly zavřené, tak začal pracovat jako úředník. Těsně unikl nucenému nasazení celého ročníku 1924.
Po roce 1945 začal studovat Vysokou školu lesního inženýrství, ta ale byla protežována komunisty, proto přešel na práva. „To byla tradičně reakční škola,“ říká. Ale reakční škola, nebo ne, přišel únor 1948 a komunisté ho šupem vyloučili.
Jako by šlechtický původ nebyl v té době už tak dost velký škraloup, Zdeněk Sternberg pak pomáhal organizovat ilegální přechody do Německa! „Známý měl příbuzné v pohraničí. Tam šli dva moji bratři a spousta známých,“ vyjmenovává. Jenže to neuniklo pozornosti ministerstva vnitra, a tak se i on sám rozhodl emigrovat.
„Jel jsem se ještě rozloučit s rodiči. Ale když jsem viděl, jak tím můj otec trpí, jako nejstarší syn jsem pro něj byl do jisté míry oporou, spontánně jsem se rozhodl zůstat,“ vysvětluje, proč si raději vyjednal nástup na vojnu. K vojenskému drilu ho čekala ještě úmorná a nebezpečná práce v dolech, skončil u čerstvě vytvořených Pomocných technických praporů (PTP). Jako havíř strávil pět let.
„Poté jsem se vrátil do Prahy, mezitím se oženil, ale nemohl jsem sehnat zaměstnání. Když kádrováci slyšeli mé jméno, tak couvali,“ popsal další strasti. Příslušnost k jednomu z nejstarších českých rodů mu příliš nepomohla, spíše naopak. Nakonec sehnal místo kulisáka v karlínském divadle, kde zůstal až do roku 1968. Pak se podruhé rozhodl k emigraci a tentokrát ji uskutečnil. Do vlasti se vrátil až po revoluci v roce 1989. „Za nedovolené opuštění republiky mě odsoudili na tři roky do vězení. To mi pak odpustili,“ popisuje Zdeněk Sternberg, kterému se pak podařilo získat rodový majetek zpět a vrátit zanedbanému hradu bývalou krásu.
Video: Na Ďáblickém hřbitově leží děti, které zemřely v komunistických lágrech. Jejich hroby stále nikdo neprozkoumal.
