Kavárna tří sester pomáhá postiženým. Veronika jejím příběhem dojala lidi

Uživatele internetu zasáhl příběh kavárny AdAstra, která žádala o pomoc prostřednictvím příspěvku na Facebooku. Pracují tu lidé s různorodou škálou handicapů, jako je třeba Maruška (26) trpící autismem a Downovým syndromem. Má ale obětavé sestry, které společným úsilím založily společnost „Zajíček na koni“, aby mohla nejen ona vést kvalitní život. „Veronika je neuvěřitelný člověk, společnost zakládala jako dobrovolník, když jí bylo 15 let,“ řekla Blesk Zprávám v naplněné kavárně Markéta Šulcová, sestra Marušky a Veroniky.

Kavárnu provozuje právě „Zajíček na koni“, jenž podle Markéty vznikl na zelené louce. Maruška totiž do svých čtyř let nedokázala chodit a její matka a sestry ji začaly brát na koně. „Byl to jako zázrak, jak se dokázaly její svaly zpevňovat jízdou,“ vzpomíná Markéta jakožto jedna ze šesti hlavních koordinátorek „Zajíčka“.

„Povedlo se nám ustájit koně v Praze, abychom mohly Marušku brát na jízdy pravidelně, postupně za námi docházely další a další rodiny s handicapovanými dětmi, jestli by se jejich dítě mohlo také svézt. Pak jich bylo takové množství, že jsme v roce 2004 raději založily Zajíčka,“ zmínila Markéta. Dobrovolnická činnost se změnila v práci na plný úvazek. Kromě kavárny totiž sestry provozují také letní a zimní tábory nebo akci Ježíšek po celý rok.

Kavárna jako nový domov

Nápad založit kavárnu se zrodil ve chvíli, kdy děti ze „Zajíčka“ dorostly do dospělosti. „Najednou vyvstala starost, co po škole, musely jsme rozšířit kompetenci, takže z organizace pomáhající dětem se stala společnost pomáhající všem handicapovaným,“ uvedla mladá žena. Různě handicapovaní totiž po ukončení školy nedokážou najít zaměstnání, většina z nich totiž potřebuje stálý dozor. Podle mladé ženy mnoho z nich studuje i několik oborů, dokud jsou státem uznávaní jako studenti. Není tedy výjimkou, že jsou vyučení jako cukráři i pokojské.

„Různě jsme hostovaly po kavárnách a došly k závěru, že postižení potřebují své vlastní prostředí, potřebují cítit bezpečí a klid. Kavárnou jsme jim daly nový domov. Místo, kam se mohou kdykoliv vrátit, pokud tedy nebudeme muset zavřít,“ načrtla provozovatelka kavárny, která si přivydělává pomocí jazyků, aby mohla uživit své tři děti. Blesk Zprávám si posteskla, že vést kavárnu je dřina. Spojení byznysu gastronomie a klidného prostředí, které potřebují handicapovaní, vzniká jen za velkého úsilí.

Existenční problémy má podle Markéty Šulcové kavárna už od počátku před třemi lety. „Nejdříve jsme nechtěly, aby se podnik prezentoval tím, že zaměstnáváme handicapované, ale bohužel to musíme trochu více hodit do prostoru,“ řekla Blesk Zprávám na otázku, proč se až nyní se sestrou rozhodly zažádat o pomoc na sociální síti.

„Byl to nápad Veroniky, ale vůbec jsme nečekaly takovou vlnu solidarity, dohnalo mě to k slzám. I když nechci, občas bych sama zavřela dveře. Teď doufám, že nám noví zákaznici zůstanou věrni,“ těší Markétu reakce lidí.  

Blesk Zprávy se zeptaly i hostů, co si o projektu kavárny myslí. „Je naší povinností těmto lidem pomáhat, a jestli stačí to, že si zajdu na kávu o pár metrů dál, tak je to maličkost,“ zmínila Dáša (55), která sama přiznává, že trpí depresemi a v kavárně se jí zalíbilo na první pohled, „Pro mě je klíčové, že tu mohou být i pejsci, protože bez něj nedám ani ránu,“ připojila a pochválila nejen prostředí, ale i statečnost žen, které kavárnu provozují.

Nejvděčnější zaměstnanci

Hosté se prý k obsluze chovají s úctou a nedochází k nepříjemnostem. Handicapovaných pracuje v kavárně asi 30, někteří z nich nemají svůj handicap ani uznaný. „Třeba tady Veronika nepobírá ani příspěvky, přesto trpí mírným handicapem. Je strašně šikovná a doufám, že jí tahle praxe pomůže, aby mohla pokračovat i někam dál,“ uvedla jedna ze sester na adresu zaměstnanců kavárny.

Veronika (vpravo) je jednou z handicapovaných číšnic. | Blesk - Nikola Forejtová

„Neumíme si představit ten hrdý a naplňující pocit, jaký tihle lidé mají, když mohou pracovat. Pamatuji si, když poprvé Maruška dostala honorář,“ zavzpomínala Markéta. Pousmála se nad tím, jak někteří lidé svoji práci nenávidí a jak handicapovaní se díky honoráři cítí jako normální lidé. Že mají práci a že mohou mámě koupit bonbony za vlastní peníze, je pro ně pocit, který normální člověk nedokáže plně pochopit.

Handicapování zvládnou pracovat na place přibližně jednou do týdne. Ve chvíli, kdy jsou unaveni, mají v kavárně speciální místo, kde se můžou posadit, odpočinout si a u toho dělat jinou práci, jako je skládání ubrousků, vyrábění pohlednic a šperků nebo dárkových taštiček, které kavárna nabízí k prodeji. Vydělávat se snaží i nabízením výlohy pro reklamy. Podle Markéty Šulcové by jim to mohlo vyrovnat náklady aspoň na nulu.

Peníze rodiče nedostanou

„Jako první v republice poskytoval ‚Zajíček‘ finanční podporu ve formě placení kroužků a obědů. Dnes už je takových organizací spousty. Co je ale unikátní, je to, že peníze nedáváme rodičům, ale rovnou do ruky společnostem, které aktivity poskytují,“ zdůraznila Markéta. Panuje totiž obava, že by rodiny využily peníze ke koupi jiných věcí.

„Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří se nám ozvali, přišli anebo hodlají přijít,“ uzavřela mladá žena. Sestrám a jejich podnikání můžete pomoci tím, že se zařadíte mezi stálou klientelu kavárny nebo přispějete na webu Darujme.cz organizaci Zajíček na koni.