Odborníka děsí bytová krize: Senioři končí v zahrádkářských koloniích

„Je to bytová krize. Prvních 15 let po revoluci byla dlouhodobá spokojenost. Lidé byli uspokojeni nabídkou státních a družstevních bytů. Byl tu velký zásobník bytů, na počet obyvatel. Stavělo se 43 tisíc bytů ročně, ale také až 70 tisíc. Od roku 1996 se staví asi 25 tisíc bytů ročně, tedy o něco více než polovina. Z toho větší polovinu tvoří rodinné domy na venkově, ten zbytek, to je vlastně nic,“ řekl Taraba ve Studiu Blesk.

Na vině je z velké části dlouhé stavební řízení, které v případě paneláků trvá i 10 let. „Je to jeden z vážných faktorů, ale zdaleka ne jediný. Soukromý developer staví s cílem maximálního vrácení prostředků, nekouká se na dostupnost bytů. Pokud mají být dostupné například pro mladou generaci, nebo osamělé seniory, pak je to možné jen s použitím veřejných zdrojů,“ upozorňuje na těžkosti mimo jiné i místopředseda Rady seniorů.

Problém je tak i na straně obcí, které podle Taraby nejsou příliš aktivní, i když mají možnost vlastní výstavby ubytování pro své občany za výhodných podmínek. Mohou si například vzít půjčku s konstantním úrokem garantovaným státem. „Proč do toho jdou soukromníci, ale ne obce?“ diví se.

Přijde návrat k družstevnímu bydlení?

Taraba i několik dalších odborníků razí myšlenku, že problém by mohl částečně vyřešit návrat k družstevnímu bydlení, které je v Česku v tuto chvíli spíše na ústupu. „Považujeme za mimořádně důležité vrátit se k myšlence družstevního bydlení, jako to bylo dříve, kdy člověk desetinu té ceny zaplatil formou členského základního podílu, byl tam nějaký titul státu na podporu té věci. Zbytek, více než polovina, byl úvěr státní banky na 1 %,“ přiblížil možnosti předseda Sdružení nájemníků.

Podle Taraby ještě pořád desítky družstev v Česku fungují a tento model nezatratili ani jinde v zahraničí.

Byty jsou předražené až o pětinu, senioři končí v koloniích

K bytové krizi přispívá také raketový růst nemovitostí i nájmů. Ten je umocněn touhou developerů po zisku i zvýšené poptávce. „Byty jsou předražené zejména ve velkých městech o 14-20 procent. Pro člověka středního příjmu je bydlení nedostupné,“ zmínil expert.

A je i hůř. V kritické situaci se ocitají především senioři, kteří se o sebe musí starat sami. Pokud mají vlastní bydlení, s průměrným důchodem si většinou vystačí. Když ale zůstanou sami a žijí v nájmu, přichází problém.

„Teď budu mluvit o průměrném důchodu lidí v Praze, Brně a dalších velkých městech. V Praze osamělá seniorka, která bude mít průměrný důchod a dostane státní dávku příspěvek na bydlení, tak stejně nikdy nepokryje náklady na bydlení. Je tam dokonce dluh,“ uvedl Taraba příklad.

V Česku chybí tisíce bytů. Na vině jsou vybydlené domy i „čurbes“ v zákonech

Z dat prezentovaných Radou seniorů vyplývá, že osamocená penzistka bere 12 672 korun měsíčně, k tomu příspěvek na bydlení 3435 korun. Její příjem je tak 16 107 korun. Náklady na bydlení se ale vyšplhají na 16 828 za byt o velikosti 40 metrů čtverečních. Ocitne se tak 713 korun v mínusu.

Osamělý muž bere o něco větší důchod, dostane ale zase menší příspěvek na bydlení. Takovému seniorovi tak zbude 773 korun na měsíc, tedy 24 korun na den.

Alarmující čísla nechávají seniorům v takové situaci jen omezené možnosti. „Buď se nechat umístit v zařízení pro seniory, nebo jim musí pomáhat rodina, nebo ti lidé končí v zahradkářské kolonii v nějakých domečcích, protože na normální bydlení nemají,“ varuje Taraba před neudržitelnou situací.