18°C
Ludvík Pytlíček (73) má známky za 100 milionů: Vím, kdo koupil mauricia
Neuvěřitelné bohatství vlastní Ludvík Pytlíček (73) ze Semil. Díky rodičům a svému koníčku. Když začal v deseti sbírat známky, netušil, že to dotáhne na největší sbírku československých známek na světě v hodnotě 100 milionů korun!
Se sbírkou v průběhu času posbíral 20 velkých zlatých medailí ze světových výstav a dostal se do exkluzivního klubu filatelistů 100 Monte Carlo, kterému předsedá sám monacký kníže. Jak začínal, kde schovává své známky a co ví o tajemném kupci modrého a červeného mauritia, který je z Česka? To prozradil v rozhovoru pro Blesk.
Proč jste začal sbírat známky?
„Začínal jsem, když mi bylo deset roků. Byl jsem na výstavě a líbilo se mi, že filatelisté dostávají medaile. A také se mi líbily ty obrázky, žirafy a tak.
Věděl jste hned, jaký okruh známek jste chtěl sbírat?
„Začal jsem literaturou, až jsem dospěl ke sběru rakouských známek. Ale přišel jsem na to, že v Rakousku, tenkrát jsem si to myslel, jsou bohatí sběratelé a měli na to oproti mně více peněz. Tak jsem začal sbírat Československo.“
Filatelie ale nebyla za komunistů asi nejjednodušší koníček…
„Já měl štěstí, že jsem mohl jezdit ven. Rodina něco zdědila v Německu a kamarád mi říkal, jestli chci jezdit ven, tak si mám dát polovinu na bony a polovinu uložit v Německu. Tak mi komunisti dovolili jednou za měsíc jet kontrolovat na 4 dny konto.“
Proč vám toto pomohlo?
„Protože většina dražších položek se vyvezla během války a za komunistů ven. Známka se lehce proveze, schová se do náprsní kapsy. Například.“
Ale sběr známek nebyla vaše práce?
„Dělal jsem v textilce od 17 mistra, pak jsem chvilku pracoval ve vývoji, ale vlastně jsem byl 30 let na jednom místě. Nemusel jsem tam tolik pracovat a měl jsem čas na korespondenční výměnu známek. Filatelisté mi je posílali, a když jsem nasbíral za 10 až 20 tisíc marek, prodal jsem je venku. Takže jsem vydělával na těch nominálních známkách.“
Pak ale přišla sametová revoluce…
„Když přišla, lidé se báli měnové reformy. A já měl některé známky na investici. Tak jsem je prodal zrovna ve výhodný čas, kdy lidi bláznili a dali mi za ně několik milionů. Tím jsem získal prostředky na další sběr známek.“
Kromě největší sbírky československých známek máte i tu nejvzácnější. Jak jste se k ní dostal?
„Známku Pošta československá 1919 s převráceným přetiskem po revoluci dostali na příkaz soudu restituenti. Jenže nechtěli své údaje zveřejnit. Takže já nevěděl, kdo známku dostal. Ale znal jsem náměstka na poště, kterému jsem řekl, že mám strach, aby se známka nedostala za hranice. Proběhla porada a navrhli mi, ať jim napíšu dopis, a oni ho pošlou restituentům.“
Takže jste čekal na odpověď?
„Trvalo šest let, než se objevili před mým vchodem! Když přišli, tak jim manželka řekla, že mám návštěvu z Kanady, které se musím věnovat. Jenže oni vytáhli můj dopis. Za tři dny byla známka moje.“
Znali hodnotu té známky?
„Ano. V roce 1995 jsem za ni dal necelých pět milionů korun. Před deseti lety jsem dostal nabídku na milion dolarů (dnes 24,2 milionu korun, pozn. red.), ale já chci, aby zůstala v Česku.“
Jak ale vůbec ta známka vznikla?
„Těch známek na žilkovaném papíru bylo přetištěno 8 až 10 a mezi nimi vznikla ta jedna jediná s převráceným přetiskem. Tu měl získat prezident Masaryk.“
Takže se udělala pro něho schválně?
„To nikdo neví. Ale je tu několik variant. Jedna říká, že ministr pošt chtěl podarovat vládu k Novému roku něčím zajímavým, a pro prezidenta navíc jeden přetisk otočil. Když to ale donesl domů na psací stůl, syn mu jednu známku sebral a prodal ji za 100 korun.“
A takhle prodal všechny?
„Ne. Takhle jich prodal pět, až na to ministr přišel. Dostal strach, že bude průšvih. Udělal proto balíčky normálních a do každého dal jednu tu speciální. A mohl říct, že známky byly oficiálně vydané a nedošlo k podvodu.“
Pojďme zpátky do přítomnosti. Jste asi největším současným českým filatelistou. Jaké to je?
„Všude je závist. Ale u filatelistů je ta závist ještě horší než v jiných oborech. Když máte hezký dům, tak si ho ten druhý může taky postavit. Ale když máte unikátní známku, tak ten druhý ji nikdy mít nebude. A já mám 38 unikátů. Mám tedy spoustu přátel, ale většina těch ostatních lidí závidí, dokonce i v předsednictvu svazu filatelistů mě chtějí vyloučit, ale já o toto členství nestojím.“
Kde schováváte své cenné úlovky? Doma?
„Doma je opravdu nemám. Mám je v bankovním sejfu. Přece jen, mají velkou hodnotu. Dokonce tehdejší ředitel banky nechal udělat sejf vyloženě pro mě.“
Jakou hodnotu má ta sbírka?
„Dohromady asi kolem 100 milionů korun.“
Za podobnou cenu nyní koupil tajemný kupec z Česka i filatelistické poklady – červeného a modrého mauritia.
„Ano, dokonce jsem mu po zjištění té informace posílal gratulaci, ale neodpověděl mi. Prostě nechce být známý.“
Vy víte, o koho jde?
„Víceméně ano, myslím si to. Ale neřeknu vám to, je to kamarád. Jenže není sběratel, ale investor.“
Jak se člověk vlastně dozví, že někdo prodává takovou vzácnost?
„To jsou známosti. Samozřejmě se informují o tom, že ten a ten má dva mauritie a bude to prodávat. A nechce platit atesty znalců nebo poplatky v aukcích, které jsou dosti vysoké. Když ty známky mají historii, tak se prodávají velmi dobře samy.“
Jak ten obchod pak probíhá?
„To řeší i právníci, nejen majitelé známek. U takové částky se dělají smlouvy o prodeji a musí tam být určitá záruka toho, že ten mauritius je v pořádku.“
A vy byste třeba chtěl mauritia?
„To je prostě investiční známka. Já jsem měl mauritia. Jenže ne ten chybotisk, ale toho, kterého vydali po těch chybných. Člověk si nemůže ale nechat všechno, tak jsem ho prodal. Mně to nic neříká.“
Kdo ty vaše poklady zdědí?
„Jen já vím, co jakou má cenu. Rodina mi sice napsala, že když budu chtít, že sbírku nikdy neprodají a jednou za 10 let ji vystaví. Ale jestli to bude pravda, nevím. Jelikož nikdo z nich nesbírá, tak je možné, že to budu prodávat.“
Kdo je Ludvík Pytlíček (73)?
Čestný člen kanadské a americké filatelistické společnosti, člen elitní společnosti 100 Monte Carlo de Elite de la Philatelie, držitel 20 zlatých medailí ze světových filatelistických výstav a majitel nejvzácnější české známky. S filatelií začal už v 10 letech. Když víceméně doplnil svou sbírku, začal kupovat obrazy a historické předměty.
Proč jsou tak drahé?
Jejich hodnota je astronomická, existuje totiž jen 12 exemplářů modré varianty (2 pence) a 14 červených (1 penny). Vydány byly 20. září 1847 na ostrově Mauricius, a to každá po 500 kusech. Důležitý je na nich nápis POST OFFICE, existuje totiž ještě pozdější verze POST PAID, která byla vydána později. Ta má ale až tisícinásobně nižší hodnotu mimo jiné proto, že jich bylo dáno do oběhu mnohem více.
K dnešnímu článku o Ludvíkovi Pytlíčkovi není diskuse
Proč? .... Už vím, to bude vlastně tou demokracií a svobodou slova .... jako u nepřizpůsobivých, tam taky není možná diskuse .... no jo no .... k něčemu se vyjádřit můžeme, k něčemu ne 