Česko bruselštější než Brusel. Klacky pod nohy si hodilo s památkami i odpadem
Co si to v Bruselu zase vymysleli?! Oblíbená výmluva českých úředníků a politiků zní v Česku velmi často a většinou neoprávněně. Češi si totiž evropské směrnice sami dokážou ještě zpřísnit. Kromě balených koblih nebo křivých banánů si Česko zavařilo také s památkami nebo nebezpečným odpadem.
„Politici rádi prosazují své lobbistické zájmy nebo nepopulární opatření skrze tzv. pozlacování směrnic EU. V praxi to znamená, že pokud je potřeba zavést do domácího zákonodárství nějakou unijní směrnici, místní politik k ní přidá ještě nějaké opatření – přílepek navíc – a tvrdí, že se o něm nemůže vést diskuse, protože to přikázal Brusel,“ kritizuje své kolegy předseda právního výboru Evropského parlamentu Pavel Svoboda (KDU-ČSL).
Jako nejmarkantnější zpřísnění evropského nařízení vidí Svoboda nutnost balit pečivo nebo používat bezdotykové vodovodní kohoutky v restauracích. O těch jsme podrobněji informovali v jednom z posledních dílů seriálu EU 100x jinak.
„Zákaz volného nebaleného pečiva rozhodně nebylo nařízení z Bruselu. EU šlo jen o dodržování hygienických předpisů, které sice vyžadují opatření proti šíření bakterií při prodeji potravin, ale nikdo po nikom nepožadoval, aby se koblihy nebo chléb prodávaly balené. ‚Koblihová vyhláška‘ vznikla u nás doma na ministerstvu zdravotnictví v roce 2002. V evropských předpisech o nějakém balení do sáčků nebyla ani zmínka,“ vysvětluje Svoboda s tím, že stejně tak tomu bylo s bateriemi.
„Bezdotykové vodovodní baterie v gastronomických zařízeních Brusel také nepožadoval. Tento humbuk způsobilo rovněž naše ministerstvo zdravotnictví v roce 2001. Údajně se legislativa měla přizpůsobit té z EU, ta ale bezdotykové baterie vůbec nezmiňovala. V požadavcích na restaurace byla jen tekoucí teplá a studená voda a prostředek na mytí rukou,“ dodal.
Energetické štítky pro historické památky
V roce 2010 schválil Evropský parlament směrnici, která se týkala energetické náročnosti budov, tedy povinnosti mít „slavné“ energetické štítky. Podle nařízení měly členské státy možnost ze zákona vyjmout z povinnosti některé kategorie budov, například historické památky. Česko to ale v zákoně o hospodaření energií udělalo jen napůl.
Budovy sice nemusely vysoké požadavky plnit, ale čekala je povinnost získat potvrzení od státní památkové péče a také mít průkaz zpracovaný i při prodeji či pronájmu budovy. Z toho totiž památky vyjmuty nebyly. Jedná se přitom často o desítky i stovky let staré domy.
„V celé ČR se nachází tisíce budov v oblasti památkové zóny nebo v jejím ochranném pásmu, jejichž energetická náročnost je již desítky a stovky let stále stejná a jiná nebude,“ píše kolektiv autorů ve studii pražské Univerzity Karlovy, která se týká zbytečně zatěžujících transpozic evropských směrnic. Změna přišla až v roce 2015.
Nebezpečný odpad: Povolení ke skladování i pro původce
Podobný případ, kdy si Česko samo hodilo pomyslné klacky pod nohy, byl také zákon o odpadech. V roce 2008 chtěla Evropská unie rozlišit mezi skladem nebezpečného odpadu a firmou, která ho produkuje a tím pádem s ním musí dočasně nakládat. Takové společnosti totiž chtěla osvobodit od nutnosti mít povolení k jeho skladování.
Český úřední šiml se ale rozhodl, že to firmám zas tak neulehčí a v zákonu o odpadech podmínil jakékoliv nakládání s nebezpečným odpadem souhlasem místních úřadů. „Jednalo se o transpozici zbytečně zatěžující, která přinášela značnou administrativní zátěž původcům odpadů. Toto si uvědomil i samotný zákonodárce,“ píše se ve studii. O pět let později byl zákon novelizován a firmy, které odpad produkují, souhlas k jeho shromažďování nepotřebují.
Vidím, že když všude prohlašuji, že se zákony, které schválila vláda, kterou jsem nevolil, si můžu tak akorát vytřít . . ., mám pravdu. Nikdy nevolím ČSSD, TOP09, KSČM, ODS, Zelené.