Muži zemřela žena na rakovinu: Jako vdovec jsem se stal přitažlivějším pro opačné pohlaví!

Pamatuji si, že když zemřela moje žena ve čtyřiceti na nádor na mozku, šel jsem se svou čtyřletou dcerou její smrt ohlásit na úřad, popsal svou situaci webu listu Guardian. Úředník zdlouhavě vyplňoval formulář a nakonec mě slavnostně vyzval, abych ho zkontroloval a podepsal. Dostal jsem se ke svému jménu. Vztah k zesnulé: a tady bylo slovo, které jsem nedokázal přečíst. Mělo tam být manžel, ale modrá čmáranice vypadala úplně jinak. Vzdal jsem to a zeptal se úředníka, co je tam napsáno. „Vdovec,“ řekl.

Už tři roky jsem věděl, že Katherine zemře, protože měla zvlášť agresivní druh rakoviny. „Ten nádor se vrátí,“ říkával lékař. Ale nic mě nedokázalo připravit na ztrátu někoho tak plného života v tak mladém věku. A o tom označení vdovec nepřemýšlíte. Dokud se netýká vás osobně.

Jak se brzy ukázalo, moje označení vdovec spustilo sérii nečekaných emocí. A nejenom u mě, ale především v mém okolí. Po několika týdnech, když jsem znovu začal vozit děti do školy, jsem si mezi všemi těmi maminkami připadal jako Marťan. Bylo to skoro trapné. Všechny mě nenápadně pozorovaly a tvářily se, že chápou moji bolest. Pak jsem si postupně začal všímat něčeho jiného. Poté, co opadla počáteční rozpačitost, jsem se stal hlavním cílem chápavých pohledů, láskyplných nabídek pomoci a různých rádoby povzbuzujících dotyků a objetí.

Možná jsem si to všechno namlouval, nicméně jejich řeč těla se stávala jasnější. Jako vdovec jsem pro ně byl přitažlivý. První po mně vystartovala dáma, která mě podpořila v několika prvních týdnech po smrti ženy. Pomáhala mi s děsnou školní administrativou. K ničemu mezi námi nedošlo, ale po nějaké době jsem si všiml, že má lednici plnou piv.

Pak se začala objevovat další dáma a ptala se, jestli mi nemůže s něčím pomoct. To vyvolalo mezi oběma ženami jejich drobný teritoriální boj. Sledoval jsem ho zmateně z gauče. K ničemu však stále nedošlo. Asi tři měsíce po smrti Katherine jsem byl dost na dně. Zoufale jsem potřeboval pomoct s dětmi o prázdninách, a tak jsem začal shánět au-pair.

Většina inzerátů vylučovala domácnosti, ve kterých byl jen otec. Také jsem musel otevřeně říct, že se jedná o péči o děti, kterým zemřela matka. A to není zrovna dvakrát přitažlivá práce. Po osmnácti odmítnutích jsem dostal dvě kladné reakce. Jedna byla od osmnáctileté dívky, která poslala fotku sebe v plavkách. Byla velmi atraktivní, ale zjevně na hlavu.

Druhá reakce byla krátký vzkaz od jednadvacetileté studentky filozofie, která žádnou fotku neposlala: Soucítím s vámi a myslím, že vám mohu pomoct. To mi stačilo, takže jsem ji najal, i když mohla pracovat jen po dva měsíce letních prázdnin.

Děti se s nadšením vyptávaly, jak vypadá, a nakonec mě přemluvily, abych ji požádal, jestli by mi neposlala fotku. Bylo to, jako když skrz mraky pronikne sluneční paprsek. Na fotce byla nádherná černoška s laskavým, upřímným obličejem. Později jsem zjistil, že pracovala i jako modelka v plavkách. Velice se mi tím zvedla nálada.

Farah byla velmi krásná, ale to, co mě na ní zaujalo nejvíc, byla její inteligence. Vlétla do naší malé vesnice s nulovou černošskou populací jako černý blesk. Byla pařížsky elegantní, trochu jako Katherine. Mluvili jsme spolu francouzsky. Naše noční rozhovory byly čím dál intimnější a pak jsme spali spolu v posteli, ale nic víc. Když se stalo, co se stát muselo, cítil jsem se zvláštně. Zvláště, když jsem 13 let spal s jednou ženou.

Farah mě dostala z toho nejhoršího, ale po dvou měsících vztah skončil. Následoval půlrok s pětadvacetiletou novinářkou, která na mě byla hodná a byla mi oporou. Nakonec mě šokovala tím, že chce mít teď hned děti. Benjamin pak vylíčil několik dalších setkání. Už jsem se trochu uklidnil. Uvědomil jsem si, že můj hlavní ohled při výběru nové partnerky byl strach o děti. Nikdo nemůže Katherine nahradit. Každého, kdo se v mém životě objeví, sleduji s tím, co je pro ně nejlepší.