Vdova po Štefanu Jandovi: Motali se kolem nás bývalí estébáci

Z čeho pramení její přesvědčení, že v pozadí vraždy stojí policie? Proč se k případu stále vrací? A jak těžké pro ni bylo začít nový život s dvěma malými dětmi, které přišly o tátu? I na to odpovídá v exkluzivním rozhovoru pro Blesk. 

Jak jste se vlastně se Štefanem seznámili?

„To bylo ještě před revolucí, v roce 1984. Mně bylo 16, jemu 18, když jsme se seznámili na diskotéce, kde dělal vyhazovače. Byl to milý, příjemný a sympatický kluk, imponovalo mi, že sportoval, boxoval. Pak jsem otěhotněla, on šel na vojnu a začaly první problémy.“

Jaké?

„Přeložili ho do Klenčí u Čerchova, kde bylo jen pár kluků, a dělali odposlechy. Když přišel z vojny, řekl mi, že začne pracovat pro policii, že na to má fyzické předpoklady a že se musíme rozvést, nicméně že o mě i dcerku, která se nám narodila, bude postaráno. Postupně se měnil, začal z domu odjíždět. Na pár hodin, na půlden si ho vždycky odvezla Státní bezpečnost v civilním autě.“

Jak jste to tenkrát vnímala?

„Jako mladá holka, která o hodně věcech vůbec nic neví. Myslela jsem si, že má asi milenku. Když mi v autě ukázal tajnou schránku se schovanou pistolí, považovala jsem to jen za nějakou klukovinu. Až mnoho let po revoluci, kdy se začalo v televizi mluvit o praktikách Státní bezpečnosti, jsem začala tušit, že něco bylo špatně.“

Čím se manžel po návratu z vojny živil?

„Dělal zámečníka v Armabetonu a pak vyhazovače na vyhlášené diskotéce. Až po letech mi policisté řekli, že nebylo normální, aby takhle mladý kluk dělal v tak prestižním podniku. Že ho tam někdo potřeboval.“

 A do toho měl ty záhadné odjezdy z domu? „Ano. Jezdili pro něj čím dál častěji, začalo se to stupňovat. Pak ale přišel listopad roku 1989 a tohle hrozné období skončilo. Najednou už jsme se nebavili o rozvodu, ale vrhli se na podnikání, budovali jsme fitko.“

Jak vám to šlo?

„Dobře, jenže Štefanovi začaly lézt peníze na mozek. Už to nebyl ten skromný kluk z doby, kdy jsem ho poznala. Snil o velkém wellness centru podle západního vzoru, kde cvičí ti nejlepší kulturisté. Tehdy se kolem nás začali motat policajti z předrevoluční doby.“

To víte jak?

„Znala jsem je od vidění, když pro Štefana před revolucí jezdili. A najednou cvičili u nás ve fitku nebo chodili na bar a měli všechny výhody – vstup zdarma, proteiny zdarma. Ale je fakt, že policistu Jaroslava K., který se v osudném roce 1993 začal stavět do pozice rodinného přítele, jsem před rokem 1989 neviděla. O to intenzivněji se ale o naši rodinu zajímal, po vraždě si dokonce vymínil, že bude u všeho, co s případem souvisí.“

Co se dělo onu osudnou noc 30. května 1993 podrobně popisujete v pasáži vaší knihy, kterou přetiskujeme na dalších stranách. Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla o manželově smrti?

„Že bych v tom autě nejraději umřela s ním, že bych chtěla být mrtvá. Hned druhá myšlenka směřovala k našim dvěma dětem. Že se o ně musím postarat.“

Další část rozhovoru s Evou Jandovou najdete na Blesk.cz již dnes odpoledne!