Kurátor primátů Vít Lukáš: Gorily zachraňoval dobrodruh!

Bylo těžké dostat gorily do protipovodňové věže?

„Samice včetně mláďat se nám tam podařilo zavřít během půl hodiny – přesně jak jsme je to naučili. Problém byl ale s Richardem.“

Jak to?

„Je velmi konzervativní, takže se zasekl v expozici a nechtěl odejít. Byli jsme na to ale připraveni, a tak jsme tohoto 160 kilogramů vážícího samce uspali a za pomoci ostatních chovatelů vynesli do bezpečí ve věži.“

Co tam gorilám vozíte?

„Protože na motorovém člunu by se lavory pro každou gorilu zvlášť převrhly, vezeme vždy dva kýble s nakrájenou zeleninou a ovocem a v dalším nastříhané olistěné větve. Ve čtvrtém vezeme lahve s pitím.“

Změnily se jim ve věži chutě?

„Jsou hodně vystresované z nového, ne příliš komfortního režimu. Ze začátku nechtěly jíst skoro nic, nyní si už téměř nevybírají.“

Je pravda, že je nakonec do zoo ve Dvoře Králové oproti původnímu plánu stěhovat nebudete?

„Pokusíme se Pavilon goril zprovoznit během několika týdnů. Uvidíme, jak gorily dočasně umístěné v protipovodňové věži ponesou, když se pod nimi bude uklízet, čerpat voda, vysoušet. Pokud by na to reagovaly podrážděně a zhoršovalo to jejich psychický stav, ihned je přestěhujeme.“

V tom případě byste s nimi byl ve dvorské zoo?

„Určitě. První týdny by s nimi byli dva naši chovatelé, aby se cítily bezpečněji a lépe si zvykaly na nové prostředí a lidi. Později by tam zůstal jen jeden. Pro lidoopy je důležité, aby s nimi pracovali známí chovatelé, ke kterým cítí důvěru.“

O mládí

Jak jste se vlastně stal chovatelem?

„Od malička jsem tíhnul k chovu všemožné havěti, sbíral jsem hmyz, dělal herbáře, odléval stopy zvířat… Povoláním jsem chtěl být hajný, což mě přešlo po dokončení lesnické školy.“ 

Proč?

„Realita se lišila od mých představ, kvůli zvětšování revírů se hajný do některých oblastí nedostal ani jednou za rok. Hlavním důvodem však bylo, že mě to čím dál více táhlo k zoologii – a tak jsem ji začal studovat na VŠ.“

O Chile

A díky tomu jste se dostal do Chile?

„Ano, přes výzkumný projekt. Na ostrově Chiloé jsem pracoval pro londýnský institut zoologie na výzkumném a ochranářském projektu Darwinovy lišky – kriticky ohroženého, endemického druhu. Měl jsem na starosti terénní práce: odchyty zvířat, odběry vzorků, pachové stanice a datové zpracování. Plánoval jsem být v Chile šest měsíců, nakonec jsem tam zůstal 10 let.“

To je velký rozdíl.

„Poznal jsem ředitele největší chilské zoologické zahrady – Buin Zoo – a domluvili jsme se, že u nich zůstanu pár měsíců a pomohu jim s koncepcí chovů několika ohrožených druhů a přípravou nových expozic. Ve finále jsem tam zůstal 4,5 roku na pozici kurátora a poté hlavního zoologa. Mezitím jsem studoval přírodní vědy.“

Jak jste si tam zvykal?

„Nejtěžší byl počátek studií, která byla v angličtině a španělštině. Přestože jsem mluvil solidně španělsky, první týdny jsem většině přednášek nerozuměl. Vracel jsem se z nich frustrovaný a prohlašoval, že to zabalím. Naštěstí jsem to neudělal a studia úspěšně dokončil.“

Liší se práce v chilské a české zoo?

„Práce jako taková je velmi podobná, některé zahrady jsou úrovní srovnatelné s evropskými. Ale je těžké, aby se tam zoolog prosadil do managementových pozic.“

Z jakého důvodu?

„Stále tam platí nepsané pravidlo, že zoologické zahrady »dělají« veterináři a ti, až na výjimky, moc neuznávají biology či zoology a názorově se s nimi bijí. Nejednou se mi také stalo, že za mnou do zoo přišel někdo s prosbou o radu, a když zjistil mé vzdělání, šel se raději zeptat našeho veterináře. I když ten o tom nevěděl téměř nic.“

Co jste dělal pak?

„Založil jsem přírodovědeckou stanici zaměřenou na vzdělávání a výzkum místní fauny a flóry. Součástí týmu byli biologové, botanici, učitelé biologie, lesníci a veterináři. Po čase pracovalo ve stanici téměř dvacet lidí. Poslední dva roky v Chile jsem pracoval na výzkumu v rámci Jižní Ameriky a učil na dvou vysokých školách odborné předměty.“

O ženě

V Chile jste poznal i svou manželku. Čím vás zaujala?

„Manželka je bioložka a učitelka biologie a přírodních věd, zabývá se výzkumem pavouků. Poznali jsme se před devíti lety na entomologickém kongresu, kde jsme vedli zajímavý rozhovor o místních sklípkanech. Od té doby jsme spolu.“

Soužití kultur ale přináší i komplikace.

„Když si sednete, je jedno, že jste jiné národnosti. Pro nás je nejtěžší, že ať žijeme kdekoli, vždy je alespoň jeden z nás daleko od rodiny.“

Stesk po domově nakonec rozhodl o návratu do Česka?

„Byl to jeden z důvodů. Navíc manželka vždy chtěla studovat postgraduál v zahraničí a Univerzita Karlova má vysokou kvalitu cytogenetické laboratoře.“

A jak jste se před rokem dostal do pražské zoo?

„Nechal jsem tu životopis, na základě kterého jsem se stal chovatelem. Později jsem uspěl v konkurzu na kurátora nově vzniklého úseku primátů, který se skládá z Pavilonu goril, Opičích ostrovů a Indonéské džungle. Obnáší to na 70 zvířat v 18 druzích.“

Je to hodně těžká práce?

„Je to fyzicky náročná práce. Spousta uklízení, nošení těžkých předmětů. Ale náročná je i psychicky. Lidé nám často rozhořčeně volají a píší, že všechno děláme špatně. S nadsázkou říkám: Jsme národ odborníků na všechno – dokud nedojde na skutečnou praxi. Jinak nás to ale všechny nesmírně baví. U chovatelů obecně platí, že to nedělají kvůli penězům, nýbrž proto, že k tomu mají vztah.“