Rozhovor s vrahem Borisem Ingrem: O Simče se mi zdá!

Boris Ingr je obviněn z toho, že manželku loni 3. sprna ubodal. On sám po celou dobu procesu tvrdil, že si nepamatuje na to, co se stalo. Všechny důkazy předložené u soudu mluví spíš v jeho neprospěch. Hrozí mu, že stráví ve vězení až 18 let.

*Pane Ingre, jaký očekáváte rozsudek?

„Může to znít jakkoliv, ale nevím, opravdu nevím.“

*Málokdo věří tomu, co říkáte u soudu. Že si nepamatujete, co se osudného večera odehrálo.

„Jenže ono to tak opravdu je, ať si myslí o tom kdokoliv cokoliv. To, že jsem něco řekl před tím, než jsem byl uveden do čtyřdenního umělého spánku, si nepamatuji. Po probuzení ve vězení jsem si nepamatoval už vůbec nic. Proto jsem ani nemohl vypovídat policii. Na druhou stranu nikdo nevyvrátil, že jsem si ztrátou a po opětovném nabytí vědomí musel vše pamatovat, a zvláště dané okamžiky. Jsme všichni jen lidé a nikde není nalajnované, že každý člověk musí to, či ono.“

*Nevíte tedy, kdo osudnou hádku vyprovokoval?

„Nechci, aby to nyní vypadalo, že se snažím hodit vinu na Simču, je jasné, že mě nenapadla první. Také to nebylo vyvráceno, stejně jako to, zda jsem si mohl bodnou a sečné rány způsobit nožem sám. Je kolem mnoho nejasností a je mi jasné, že nyní budu špatný jenom já. Platí tady pravidlo o mrtvých jen dobře. Jen je dobré vědět, že se kdokoliv a kdykoliv může ocitnout na mém místě.“

*Kdy a jak jste se dozvěděl, že k tragédii došlo?

„Bylo to až den poté, co jsem byl probuzen z umělého spánku. Chtěl jsem po sestřičce, aby manželce zavolala, protože jsem netušil, co se vlastně stalo. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč jsem ve vězení, a nikdo mi to nechtěl říct. Sestřička přislíbila, že manželce zavolá, později se mě ale zeptala, zda opravdu nevím, co se stalo. Nevěřil jsem tomu ani poté, co jsem se o tragédii dozvěděl. Věřit jsem tomu začal, až když jsem slyšel z televize, že došlo k pohřbu. Od té doby se snažím odpovědět na otázky, co a jak se vlastně stalo a jaké byly důvody. Je tam řada pochybností.“

*Důvodem činu ale mají být peníze. Manželka jako úspěšná spisovatelka vydělávala víc než vy?

„Nikdo nevěděl skutečně, jak to bylo, protože s námi nežil. Ano, Simka nedostatkem peněz netrpěla a nebyla z těch, kteří by hleděli na každou korunu. Já jí dával všechny peníze z nakladatelství a fungovalo to. Nakonec také u soudu zaznělo, na jaké slušné peníze jsem si přišel i já. Když manželství funguje, nepřemýšlí nikdo nad tím, kdo do něj dává více peněz. Kdyby mi šlo o peníze, určitě bych si nějaké posílal na bankovní účet. Jenže já na něm mám nulu.“

*Proto jste si také nevzal svého právníka a hájil jste se při procesu sám?

„Ano, bylo to kvůli penězům. Původně jsem ale přemýšlel, že bych chtěl, aby mě obhajoval člověk, se kterým už mám dobrou zkušenost.“

*Jaké je to ve vazbě a jak se cítíte den před vynesením rozsudku?

„První měsíce v cele byly strašné, snad každou noc se mi zdálo o tom, že jsme se Simčou stále spolu a jak trávíme společné chvíle. Psycholog se mi ale snažil poradit, abych takové myšlenky vytěsnil. Pořád nemám kapitolu, ve které došlo k tragédii, uzavřenou. Většinou tomu tak bývá po pohřbu, toho jsem se ale nemohl zúčastnit. Takže mám v sobě pořád něco nedořešeného. Když se probudím, cítím se nevyspalý. Hrozné to bylo, když jsem byl na cele sám.“