Děti vychovávají děti!

Jiné dívky v jejich věku chodí na diskotéky, do kin nebo na rande. Ony ale tráví čas ve Výchovném a léčebném ústavu mládeže. Fetovaly, kradly, byly i násilnické a agresivní. Z některých šel dokonce strach, bez ohledu na jejich mládí. Rodina pro ně moc neznamenala, vždyť táta většinou pil, máma měla jiné a když to dopadlo úplně nejhůř, šli oba rodiče do kriminálu. Pak se ale samy v třeba už v patnácti staly matkami. Nechtěné těhotenství. Musely se s tím vyrovnat. Místo svého obvyklého života na ulici začaly žít v ústavu a starat se o své děti. Jaké to bylo být v patnácti těhotná? Přečtěte si tři příběhy plné strachu, obav a občas i lásky. Ze čtrnácti schovanek oddělení pro nezletilé matky Výchovného léčebného ústavu pro mládež dosud porodilo osm děvčat. Šest zbývajících je v kategorii »těhulek«, jak tady říkají budoucím maminkám. Až jim děti vyrostou, budou se na své matky při troše dobré vůle dívat téměř jako na vrstevnice. Minulé i budoucí rodičky jsou totiž neuvěřitelně mladičké - necelých šestnáct let tu patří k obvyklému věku. Stejně jako jejich někdejší nouze, chudoba a nedostatek rodičovského citu. Téměř všechna děvčata do ústavu přišla z krajů, kde je práce málo. "Mostecko, Ostravsko, Chomutovsko ale i jiné regiony u nás vedou. A situace tam má přímý vliv na situaci v rodinách. Nezaměstnaní rodiče často pijí, někdy sedí ve vězení nebo se dali na gamblerství u výherních automatů v naději, že někdy bude líp. Vždycky to ale odnášejí děti. Při první lásce se spousta děvčat z podobného prostředí spálí i zklame " vypočítává zástupkyně ředitele ústavu Monika Malá. Páté patro panelákového domu ve Vrchlického ulici 700 ve Dvoře Králové je uzavřeným světem. Má ale vše, co je k životu potřeba - sociální zařízení, dvoulůžkové místnosti s dětskou postýlkou (maminka s budoucí maminkou žijí spolu, aby se »těhulka« učila péči o dítě), jídelnu, kuchyni i společenskou místnost s televizí. Dveře tu dívkám odemykají vychovatelky jen při skupinových vycházkách (individuálně se projít patří k vyznamenáním), aby miminka v kočárcích dostala potřebnou porci čerstvého vzduchu, nebo při zvláštních příležitostech. Pravidelně sem chodí lékařka a dvě zdravotní sestry učí každý den schovanky všemu, co k porodu a péči o dítě patří. Přesto je to ale svým způsobem nápravné zařízení. Vychovává i léčí dívky, které »venku« žít nedokázaly, nebo nechtěly. Je s podivem, jak je mateřství změnilo. Monika (17) a Ládík (1,5 měsíce)
Chlapeček mi pomohl od heroinu
Drobná štíhlá Romka s havraními vlasy patří v ústavu k nejstarším. I když na to se svojí malou postavou nevypadá, brzy jí bude osmnáct. Svoji první dávku heroinu si dala ve dvanácti letech - z nudy. Tehdy za ni zaplatila dvě stě korun, jenomže brzy potřebovala dávky dvě a ke konci svého feťáckého období dokonce čtyři denně. To už kradla, nejprve matce z kabelky a šatů, pak jinde a jiným. Od patnácti let žila s Láďou, kamarádem z dětství, jen o pár měsíců starším. Drogy brali oba, oba byli také porůznu na léčeni nebo v »pasťáku«. "Ale nikdy jsem nedělala to, co myslíte," ohradila se Monika ostře proti narážce na známosti s muži. Po otcově smrti ji zasáhla další rána - Láďa musel z rozhodnutí soudu do ústavu ve Dvoře Králové a Monika krátce poté zjistila, že s ním čeká dítě. Díky pochopení vychovatelů mohla být z ústavu v Kostomlatech, kde se jako on ve Dvoře pokoušela zbavit závislosti, přeložena za ním. Začala abstinovat a její přítel také - oba kvůli svému dítěti. Malý Ládík se sice narodil před termínem, ale neurologické i motorické testy říkají, že je v pořádku. Jeho otec teď dělá v Jutě Dvůr Králové ("Je to dříč a rodinu uživit dokáže," říkají o něm) a matka se těší, až jí bude osmnáct a půjde se svým manželem bydlet k jeho babičce. "Ta nás chce," tvrdí Monika, která sní o tom, že jednou bude prodavačkou. Martina (16) čeká Karolínku
Otěhotněla a musela jít z domu
Martina má v očích zasněný, měkký výraz. Chodí opatrně, občas si oběma rukama přidrží bříško, kde čeká na svůj čas děvčátko - bude se jmenovat Karolínka. Nejspíš jí nikdo neřekne, že když byly mamince tři roky, její rodiče se rozvedli a že děda si po mnoha letech našel přítelkyni. Ta byla lepší než původní paní domu hlavně proto, že se neopíjela. Nové přítelkyni ale dost vadili »vyvdané« tři děti, Martina, její starší bratr a sestra. Ti byli první, kdo museli odejít a začít žít po svém. Na Martinu atmosféra v rodině těžce doléhala, možná proto instinktivně hledala náhražku. Mladá, úplně nezkušená a hezká skončila »nárazem«. Její těhotenství bylo pro macechu důvodem k tomu, aby ji dostala z domu. "Šla jsem k taťkovo švagrové, ale i tam bylo hodně zle," vzpomíná Martina. Její příběh v mnohém připomíná Popelku. Nová teta měla dvě své dcery. "Nic nedělaly, jenom papaly a lenošily," říká Martina. Ona vláčela uhlí a dříví, prala a uklízela. Chodila v odložených šatech, zábavu neznala, ani peníze. Když si uvědomila, kam by porodila své dítě, sama poprosila sociální pracovnici, aby ji umístila do ústavu. Snad tento příběh dopadne dobře. "Až se Karolínka narodí, půjdu po šestinedělí k taťkově sestře. Má manžela, ale děti mít nemůže a moc se na nás těší. Už chystá pokojíček i s výbavičkou a já u ní budu ráda." Až dcera odroste, půjde Martina do učení - kdysi se pokoušela o aranžování květin a tak v tom chce pokračovat. Má štěstí - čeká ji jistota. A na svého taťku se prý vůbec nezlobí... Veronika (16) a Mareček (10 měsíců)
Syna chtěla dát k adopci
Do Dvora Králové přišla z jiného ústavu se »šíleným posudkem«, vzpomínají ještě dnes vychovatelky. Útěkářka, vzpurná, svéhlavá, těžko zvládnutelná a někdy prý i agresivní. Poprvé ji »zavřeli« do diagnostického ústavu v Praze v jejích patnácti letech, nechtěla chodit do školy. Rozvedená matka na ni nestačila a Veronika si ve své »bouřlivé pubertě« dělala, co chtěla. Vystřídala výchovné ústavy mládeže ve Vrchlabí i v Hodkovičkách u Prahy a později zjistila, že je těhotná. O otci malého Marka mluvit nechce, není ani v rodném listě dítěte. "Jeho nezajímá, že má syna. Už tři roky chodí s jednou tam od nás a brzo se bude ženit. Já od něj ale nic nechci, ani teď, ani potom," říká Veronika a její tvář má odmítavý výraz. S těhotenstvím se svěřila vychovatelkám až poté, co bylo jasné, že na potrat je pozdě. Chtěla mít děťátko... Její matka byla proti. "Říkala, že když dám děcko k adopci, budu o svém životě rozhodovat sama. Že by mi v tom dítě překáželo, a tak jsem souhlasila." Jenomže když jí na porodním sále ukázali krásného a zdravého chlapce, Veronika změnila názor. Marek sice byl v kojeneckém ústavu, ale protože o něj jeho matka požádala ještě v šestinedělí, vrátili jí ho. I babička názor změnila, vnuka i dceru přijme pod svoji střechu a pomůže jim. "Já se vdávat nechci, budu žít s Marečkem, někde si najdu práci," plánuje Veronika. Její syn se asi nikdy nedozví, že díky jemu - jak říkají vychovatelky - maminka zjemněla i zkrásněla, že jí pomohl najít jiný pohled na život a jeho smysl.