Sandra (12) Dva měsíce v kómatu

Ve vteřině je všechno naruby. Dvanáctiletá dlouhovlasá krasavice Sandra vystoupí cestou do školy z autobusu, vkročí spolu s dalšími na přechod pro chodce. Ani si nepamatuje, jak vypadalo auto, které ji srazilo. Otevřená zlomenina nohy, zlomená mozková klenba, krvácení do mozku. Rázem je z ní miminko. Upadá do kómatu, občas na chvilku pootevře jedno oko, kterým nepřítomně hledí do stropu. Trvá to skoro dva měsíce, než jí máma zkusí dát mezi rty kousíček čokolády, kterou vždycky zbožňovala, a ona začne sama kousat a polykat. To už má chvílemi otevřené obě oči, ale pohledem pouze bloudí po nemocniční jednotce intenzivní péče, na nic kromě jídla nereaguje. Pak se Sandra poprvé usměje, když ji přinesou domů a ona spatří svého pejska Bibinu. Dokonce k němu vztáhne ruce. "Přiběhly její kamarádky, že Sandru porazilo auto. Do školy to má jen jednu zastávku autobusem, byli jsme tam s manželem hned," vzpomíná na osudný loňský listopadový den Simona Dolíhalová (31) z Brna-Černovic. "Už u ní byla záchranka, lidé jí předtím dávali umělé dýchání, byla v bezvědomí." Řidič, který tak změnil život dcery a celé rodiny, seděl v autě. "Chtěl mu rozbít hubu," říká Sandra o bezprostřední reakci svého otčíma Stanislava (26). Mluví s pomlkami, učí se všechno od začátku. Chodí jen s máminou pomocí, což by se mělo časem zlepšovat. Ale pravou ruku bude mít zřejmě trvale méně pohyblivou. "Fakáče" umí Neznámou jsou důsledky poranění hlavy. Zatím nikdo nedokáže odhadnout, jestli bude schopná vrátit se do školy a zopakovat si šestou třídu. Kdyby to záleželo na smyslu pro humor, mohla by nastoupit okamžitě. "Já nechci být uřvané miminko," směje se Sandra. "Podívejte jak umím fakáče," vztyčí brilantně prostředník na nemocné pravé ruce a předvede sprosté gesto, které teprve premiér Topolánek povýšil na pozdrav mezi politiky. Sandra by tak mohla pozdravit řidiče, který ji srazil. Jenže on se nepřišel omluvit, jen po třech měsících napsal dopis, že všeho lituje. Případ dosud nebyl soudně uzavřen. Ukáže se Bobeš? "Stále s tím nejsem vyrovnaná, nemohu pořádně spát," říká máma Simona. Ve středu se s dcerkou vrátily z lázní, kde za necelé tři měsíce udělala velké pokroky, teprve tam začala mluvit. "Pořád věřím, že bude dobrá," povídá mladá žena, která má za sebou kromě bezesných nocí i bezpočet dní strávených v nemocnici, kdy jedinou reakcí dcery v kómatu na chlácholivá slova byl zvýšený tep zaznamenaný přístroji. Pouštěla jí její muziku, přinesla oblíbené voňavky a krémy, odborně se tomu říká bazální stimulace. Zabrala čokoláda a posléze pejsek i prostředí domova, nádherně upraveného podkrovního bytu. Je tam vidět, že druhý Simonin manžel je od fochu, vlastní malířskou a natěračskou firmu. "Odpočinek? Když mám čas, dám si kafe a cigaretu," pokrčí rameny paní domu. Chvíle klidu nastane, jakmile třeba pustí dceři její oblíbený film Někdo to rád blond. Jinak potřebuje neustálou asistenci, pár kroků už sama udělá, ale je nutné ji jistit. "Anička, dušička, gdě si bola..." vybavuje si Sandra s přehledem své někdejší působení v pěveckém sboru. Při zpěvu vyslovuje souvisleji. Hrála i florbal, ale hůl teď udrží jen vsedě. Už se dokáže znovu podepsat, i když zatím jen tiskacími písmeny. Má legraci z toho, že její malý pejsek Bibina potají sežral celou čokoládu, a teď zvrací, kudy chodí. "V lázních žádný pěkný kluk nebyl. Ale ve škole ano. Říkali jsme mu Bobeš," zardí se. Doufá, že Bobeš brzy přijde spolu s kamarádkami a spolužáky, kteří ji navštěvují. Sandra zkrátka začíná svůj druhý život.