Miminko pod stromeček

Malá Kateřinka se umí báječně smát. Našpulí pusinku, otevře doširoka oči, možná aby ukázala jak nádherně modré je má, a pak se směje doslova od ucha k uchu. Leží v nové postýlce, nad ní se sklání její nová maminka s tatínkem, kterým se shodou okolností podařilo nadělit si ji k Vánocům. A přitom to tak být nemuselo, ani zdaleka ne. Čtyřměsíční Kateřinka je totiž odložené dítě. Biologická matka se holčičky zřekla hned po porodu a podpisem stvrdila, že souhlasí s adopcí. Že po dítěti nebude nikdy pátrat a nebude se vměšovat do jeho příštího života. Do toho, který mu ona sama nechtěla poskytnout. Osud Kateřinky nebo také Kačky, Katušky, Kačenky i Káti, jak jí v Kojeneckém ústavu s dětským domovem v pražské Krči donedávna říkali, výjimečný není. Dětí s podobnou cestou životem, který vlastně ani nestačily začít žít, je tady nyní sto pět a čas od času přibývají další. Opuštěné, zanedbané, ohrožené prostředím, často týrané i děti s postižením. Jejich biologičtí rodiče je buď nechtějí, anebo se o ně nedokáží či nemohou postarat. Kateřinka patří k těm miminkům, která měla při vší smůle velkou dávku štěstí. Matka, středoškolačka pár měsíců před maturitou, pocházela z malého městečka na severu Čech. Studium v Praze stálo její rodiče dost peněz, hodně ji podporovali - finančně i jinak. Hlavně otec. Kačenčina rodička lékařům potom řekla, že po maturitě jí už viděl na vysoké škole, nejraději nějakého uměleckého zaměření. Snil o své dceři sen, který by s narozením jejího dítěte zkrachoval. "To jsem tátovi udělat nemohla, buď by dostal infarkt, nebo by mě zabil," řekla po porodu s pláčem ještě velmi mladá a prý i pohledná dívka. Nijak prý nevybočovala z normálu svých vrstevnic, snad jen malá vada zraku ji trochu hyzdila. Jinak byla v pořádku, fyzicky i duševně. Ani podrobné vyšetření nic neobjevilo. "O biologických rodičích našich dětí chceme vědět co možná nejvíc, je to důležité pro anamnézu těch maličkých," říká primářka Jaroslava Lukešová, která kojenecký ústav v Krči vede. "Kromě toho, příští rodina každého miminka, o které tady zatím pečujeme, má právo znát o něm takřka vše a my to respektujeme. Noví rodiče musejí vědět, do čeho jdou a co mohou, třeba i za řadu let, očekávat." V ústavu jsou v péči lékařů, sester a dalšího personálu děti od těch nejmenších, několikadenních, až po tříleté a starší. Na osvojení, adopci jako Kateřinka, mělo letos štěstí pětašedesát dětí. Našly nové rodiny. "My u nás," pokračuje primářka Lukešová, "nevybíráme děti rodičům, ale naopak. Musíme najít rodiče, kteří by se hodili k určitému dítěti i když samozřejmě respektujeme jejich přání a jakmile to jen trochu jde, snažíme se je plnit." V případě manželů Horských, Yvony (35) a Petra (38), všechno klaplo přímo ideálně. Vlastní dítě ze zdravotních důvodů mít nemohou a tak se nakonec rozhodli pro adopci. To bylo v březnu 2004. Shromáždili - jak paní Yvona vzpomíná - hromadu písemností o sobě, o svém životě, včetně zdravotního stavu, profesí, příjmech a životních podmínkách. Absolvovali řadu vyšetření, mimo jiné i velmi důležité psychologické, a pohovorů na desítky různých témat a s různými odborníky. V červnu letošního roku, po úspěšném absolvování toho všeho podali na sociální odbor pražského magistrátu žádost a pak už jen čekali a doufali, že se dočkají brzy. "Víte, ta touha mít děťátko byla silnější než cokoliv jiného," vrací se k oněm měsícům paní Yvona. "Nic jiného jsem si nepřála ani nechtěla a tak jsem všechny ty pohovory a pak i školení chápala jako něco, co mě k mému děťátku přibližuje. A manžel na tom byl taky tak." Budiž řečeno přímo a "natvrdo", že o odložené nebo nechtěné děti zejména v Praze nouze není. Co je vzácné, je dítě absolutně zdravé. Velká část malinkatých klientů primářky Lukešové a jejích lékařů a sester má po svém příchodu na svět například problém s abstinenčními příznaky. Matky byly buď alkoholičky, nebo braly drogy a jejich děti musejí tak říkajíc začerstva projít odvykací terapií. Jsou i jiné problémy, se kterými se v krčském kojeneckém ústavu musejí potýkat, ale nic z toho se v žádném případě neodráží na péči o děti. Opak je pravdou. "Když jsem do ústavu přišla poprvé, očekávala jsem bůhvíco. Možná i proto, že jsem krátce předtím viděla v nějaké televizi pořad, který kojenecké ústavy jako celek hodně pohaněl. Proto jsem měla docela strach," přiznává Yvona Horská. "Ale to, co jsem viděla, bylo o něčem úplně jiném. Hlavně ta úžasná čistota, příjemné prostředí, teplo a všude lidé, kteří vědí co dělají. Prostě něco, s čím člověk ani nepočítal." A pak došlo k setkání. 1. prosince uviděla paní Yvona poprvé Kateřinku. "Podívala se na mě těma svýma modrýma očkama a začala se smát. A já jsem hned pochopila, že přišla na svět proto, aby žila s námi. Věřím, že některé věci jsou předem určené a tohle je jedna z nich. Kateřinka patří k nám a my k ní." Primářka Lukešová potom, co manželé Horští urychleně koupili postýlku, kočárek a další dětské vybavení ("byl to hrozný fofr..." směje se ještě dnes táta Petr) podepsala pro Kateřinku týdenní, zkušební propustku do nové rodiny. A pak už opravdu nebylo co řešit. Ukázalo se, že ti tři k sobě skutečně patří. Jenom paní Yvona za ten týden viditelně zhubla. Každou chvíli totiž v noci vstávala, i když malá krásně spinkala, a moc toho nepojedla. Ale to jí prý nevadí. "To, že Kateřinka není z naší krve, jsme s manželem také probírali, jsme si toho vědomi. Ale to přece nic neznamená. Důležité je, jakou lásku jí chceme dát. Vím, že právě tohle bude důležité pro náš vztah. Výchova v lásce i to, že se s manželem máme rádi." U Horských budou mít letos ty nejkrásnější Vánoce!