Noclehy, na které nezapomenu

Spal jsem všude, kde se dá. Vlaky, autobusy, letadla, nádraží, letiště. V autě. A samozřejmě v hotelích, hotýlcích, penziónech, ubytovnách. Sem tam neškodí se umýt a spočinout v posteli. Když nebylo zbytí, zaparkoval jsem v podniku, který označujeme jako lepší. Tekla tam teplá voda, v lednici jsem si mohl vychladit lahváče, usínal jsem u televize, jednou jsem ke své hrůze objevil ve skříni žehlící prkno a žehličku. Daleko lépe jsem se však cítil v levných podřadných špeluňkách se strohým vybavením v podobě staré postele, žárovky visící na drátě ze stropu a rourou trčící v koupelně ze zdi. Měly atmosféru. A tak nejraději vzpomínám, jak se mi podařilo ulovit velkého švába, jehož rozšlápnutí zaznělo jako prasknutí suché větve (Írán). Na překrásnou seňoritu, která celou noc zvracela do našeho společného záchodu za tenkou stěnou a když jsem se šel podívat, jestli ještě žije, tvářila se strašně smutně (Nikaragua). Na zásuvku, jež vybuchla, sotva jsem se k ní přiblížil s nabíječkou baterií (USA). Na větrák, který celou horkou noc vydával zvuk, jako když startuje letadlo a já se vzbudil hrůzou, že mi to právě uletělo (Mexiko). Či na nejkluzčí dlaždičky na světě, na kterých jsem upadl jako 21. v pořadí a odnesl to pěti stehy na hlavě (Ekvádor). Podrobnosti o nocování Českého Honzy během celé cesty, samozřejmě i o zážitcích, které měl přes den, si budete moci přečíst v knize, nad jejíž tvorbou se právě potí. Měla by vyjít v září.