Doktor Barták toužil i po redaktorce Blesku

Po pátém zazvonění se ve sluchátku ozvalo: „Tady prezident Polikliniky Modřany Jaroslav Barták.“ Na mou otázku, zda se chce přes Blesk vyjádřit k obvinění slečny Lucie, suše odpověděl: „Nechci o ničem mluvit, ta paní lže.“ A položil telefon.

Uběhl přesně týden, ve kterém se ozvaly další Bartákovy oběti, a já skoro zapomněla, že jsem si telefon na něj uložila. Když začal zvonit a na displeji se objevilo jeho jméno, čekala jsem, co přijde. „Tam je redaktorka Blesku? Tady Barták. Chci vám všechno říct. Všechno. Dáte mi prostor? Blesk mám totiž nejraději ze všech novin.“ Nestačila jsem se divit, když po 40minutovém hovoru zavěsil.

Každodenní hovory a esemeskování se stupňovaly. „Už jste mi poslala svoji fotografii? Chci vidět, jak vypadáte.“ Vše vyvrcholilo v pátek, kdy se ozval už poněkolikáté z dovolené: „Terezo, nechcete sem přiletět na interview s námi? Letadlo letí v pět ráno z Prahy. Ozvěte se mi. JSTE ÚŽASNÁ a možná byste mohla pracovat u mě jako osobní asistentka. Dnes se známe 14 dní. Jaroslav.“ To už jsem vůbec nevěděla, co si o tom myslet.

Poslední zpráva dorazila v 7:30 v sobotu ráno: „Manželka si nepřeje nakonec, abyste přijela. Je mi to moc líto, neboť bychom měli zajímavé zážitky.“ Slíbil také poslat fotky z dovolené a z pláže. Jenže… Pár hodin poté ho zatkla policie na letišti, když se vrátil do Prahy! Jak to tedy o den dřív myslel s tím, že za ním mám přiletět? A co všechno z jeho vyprávění ještě byla lež?