20°C
Přežili teror v klubu, mají jizvy na těle i duši. Neurolog obětem skenuje mozky
Francie znovu prožívá teroristické útoky ze 13. listopadu 2015, kdy v klubu Bataclan a na dalších místech Paříže teroristé povraždili 130 lidí. Nyní stojí před soudem ti, kteří útoky zosnovali a nezemřeli při nich, včetně Salaha Abdeslama. Znovu své hrůzné zážitky musejí prožívat lidé, kteří u toho byli. Mnozí se z traumat ještě zdaleka nevzpamatovali. Pomoci se snaží i velká neurologická studie, do které se zapojilo 130 přeživších, píše web rádia RFI.
K největšímu masakru té noci došlo v klubu Bataclan – 90 mrtvých, stovky raněných. Právě ti teď, od šestého října, v maxiprocesu vypovídají.
„Pochopili jsme, my oběti, že hovořit může zachránit život,“ pronesla Clarisse, tehdy 24letá. Doufá, že výpověď před soudem jí uleví, cituje ji RFI. Masakr v klubu přežila díky chytrému nápadu schovat se ve falešném stropu – a tím zachránila i několik dalších. Dobrá skrýš ovšem také znamenala, že tam, ve tmě, hrůze a nejistotě, strávila dlouhé hodiny; tato skupinka schovaných klub opustila až jako poslední. „Ano, z Bataclanu jsem odešla. Ale to teprve všechno začalo, je nemožné se potom vyhnout sestupu do pekla.“
A podobně vypovídají mnozí další. Schovaní někde v koutě, předstírající smrt mezi zkrvavenými těly… „Jizvy na těle, na srdci i na duši,“ vypovídá Ermine. Všichni hovoří o panických atakách, podrážděnosti, úlecích, obrazech mrtvých, které stále vídají při zavřených očích. Nejrůznější podněty jim mohou přivodit flashbacky – do hrůzných chvil se vrátí při určitém zvuku, vůni, obrazu. Nezřídka cítí vinu, že oni přežili a jejich přátelé ne. Vzácné nejsou ani sebevražedné myšlenky.
Édith se před střelbou ukryla pod sedačku, takže nic neviděla – jen poslouchala. Křik, pláč, zvonění mobilů, vždy následované střelbou. Také provolání útočníků. A pak ticho, ohlušující ticho. „Žádný pláč, žádné výkřiky, žádná slova. Jen zvonící telefony,“ vzpomínala Édith, jež z klubu odešla nezraněná – tedy fyzicky. „Nemyslím, že se vyléčím.“
Jessice bylo tehdy jen 18 let. Byla v těch chvílích před klubem, viděla, jak teroristé přijeli malým Volkswagenem Polo. Armádní rezervistka hned slyšela, že rány pocházejí z kalašnikovů. „Viděla jsem lidi padat na ulici, všude krev,“ cituje ji RFI. Muži raněnému vedle ní hned stiskla ránu, automaticky jí naskočilo, co se naučila ve výcviku. Věděla, že ránu nesmí pustit, a tak jen bezmocně sledovala, jak další umírá a křičí o pomoc.
Když masakr skončil, vrátila se domů a usnula. „Jako by se nic nedělo.“ Diagnóza: disociace. Tedy odloučení se od emočních prožitků. V noci ji však trápily noční můry, v nichž na ni útočníci střílejí, „umírá, ale neumře“. Nezvládala školu, a tak nakonec vyhledala odbornou pomoc.
Proč se některé oběti s traumaty vypořádaly lépe než jiné? Na to se už šest let snaží odpovědět Pierre Gagnepain se svým týmem v Caenu a s dvěma stovkami dobrovolníků – 120 z nich přežilo atentáty 13. listopadu. Natřikrát už dobrovolníci přijeli do Caenu na magnetickou rezonanci. Pomocí speciálních testů a cvičení se výzkumný projekt nazvaný anglicky Remember (Vzpomeň si) snaží zjistit, kterak mozek ovládá paměť.
„Ukazují mi různé dvojice, slovo a obrázek. Třeba obrázek hrnku a slovo pero,“ popisuje Sophie, která zažila hrůzy v Bataclanu. „Takových mi ukážou desítky, opakovaně, abych si je zapamatovala. Cílem je podnítit automatický výjev obrazu. Když vidím slovo pero, okamžitě se mi v hlavě ukáže hrnek.“ Pak následuje sledování pomocí magnetické rezonance. „Tam mi zase ukážou slovo pero a musím se snažit obrázek hrnku vytlačit,“ vysvětluje mladá žena. Magnetická rezonance ukáže, jakými cestami v mozku tento proces probíhá. Z toho pak neurologové chtějí odhalit, jak se chová mozek a paměť po traumatu a při posttraumatické stresové poruše.
Studie potrvá ještě šest dalších let. Loni už Gagnepain s kolegy publikovali průběžné výsledky v odborném časopise Science: „U PTSD jsme sledovali celkové narušení regulačního signálu, který ovládá nechtěné vzpomínky. Toto narušení může představovat ústřední faktor v přetrvávání traumatických vzpomínek, podrývat schopnost nasadit mechanismy pro udržení zdravé paměti,“ uvedl tým neurologů.
Ti přeživší útoků, kteří PTSD netrpěli, vykazovali stejnou schopnost vnucené spojení „pera“ a „hrnku“ potlačovat jako dobrovolníci bez traumat. U obětí s posttraumatickou stresovou poruchou to tak nefungovalo. „Naše studie naznačuje, že mentální procesy typicky využívané k potlačování nežádoucích projevů vzpomínek mohou přispívat k pozitivní adaptaci po traumatické události,“ uzavírají vědci s tím, že by se na těchto mechanismech mohla zakládat nová léčba.
„Pro mezinárodní vědeckou komunitu naše práce otevírají nové pohledy, zpochybňují určité zažité přesvědčení,“ popsal Gagnepain pro portál Normandie.fr. „Až doteď se traumata považovala v zásadě za selhání paměti, ne jako potíže s jejím ovládáním.“
Pro RFI to Gagnepain přirovnal k zaseklému gramofonu: „Vzpomínka na traumatickou událost je jako poškrábaná deska. Část se nepříjemně přehrává pořád dokola. Dlouho se terapie soustředila na ten poškrábaný úsek desky. My říkáme, že selhat může i jehla.“ Ale dá se cvičit, posilovat, věří výzkumník, a to dokonce bez připomínání oněch konkrétních traumat, zatímco dnes se léčba soustředí na zpracovávání, „strávení“ děsných zážitků.
Už i účast na výzkumu některým obětem pomáhá. „Je to pěkný způsob, jak z těch hrůz, co jsme zažili, něco vytvořit, pomoci dalším lidem, lépe pochopit posttraumatický stresový syndrom,“ popsala Sophie, proč neváhala se studie zúčastnit. „Chtěla jsem udělat dlouhý nos na ty kretény, co na nás stříleli.“
Tohle patlání se ve vzpomínkách a lezení po neurologických pracovištích jim nepomůže - chce to jít se projít do lesa, vzít psa a tak. To by mi hráblo ještě víc běhat po psychiatriích