Kvůli pandemii nechali strhnout celé čtvrti: Co mají covid a španělská chřipka společného?

Říjen 1918, vrcholu dosahuje druhá vlna takzvané španělské chřipky – největší pandemie 20. století, jež na celém světě zabila možná hodně přes 50 milionů lidí (název se udržel dodneška, třebaže pandemie původ ve Španělsku patrně nemá). Úřady po celé zemi jsou na kraji svých možností.

Antonio Bono Luque, starosta Alicante na středomořském pobřeží, na 14. října svolává mimořádné zasedání městské rady, aby požádal o pomoc guvernéra provincie. Radnice žádá o zdravotnické vybavení, ale také přichází s plánem srovnat se zemí tři nejchudší čtvrti města a obyvatele přemístit. Záznamy se dochovaly v městském archivu.

Hygiena a přenos viru

„Nejvíc úmrtí se objevilo, a nadále objevuje v těch částech města, kde je nejhorší hygiena,“ prohlásil starosta Bono a dodal: „Tam, kde domovy postrádají ty nejzákladnější předpoklady pro bydlení, v chatrčích v podhradí Santa Bárbara, kde lidé žijí tak namačkaní a v bídných podmínkách, že to může ohrožovat veřejné zdraví.“

Navrhl tedy strhnout celou čtvrť Las Provincias – dnes už na ni místní sotva vzpomenou - a části dvou dalších. Kdo se takto octl bez domova, měl dostat náhradní ubytování ve stanech či docích.

Pět nejhorších pandemií v historii: Chřipka, AIDS i neštovice mají na svědomí miliony lidí!

„Vinit ty nejzranitelnější, že jsou ohniskem pandemie, bylo tehdy časté,“ řekla El Paísu María Isabel Porrasová, historička vědy na Universidad Castilla - La Mancha a autorka několika knih o španělské chřipce. „Epidemie nikdy nezasahují všechny stejně. Dopad je vždy větší na lidi s méně prostředky, špatnou stravou, žijící v přeplněných malých domovech.“

Ostatně koronavirus, respektive lockdowny, i loni na jaře poukázaly na nevyhovující podmínky starších bytů ve Španělsku. Spoustě chybí dostatečné větrání i přirozené světlo. Mnohde není dost místa, aby obyvatelé mohli doma trávit karanténu, pracovat a cvičit. Balkony jsou vzácností i v novostavbách, v Madridu byly nezřídka přestavěny na další místnost, napsal El País.

Chudí tak více trpí i dnes za koronaviru, připomíná profesorka Porrasová, kterak se v září přísné lockdowny týkaly zejména hustě zabydlených nízkopříjmových čtvrtí a předměstí na jihu hlavního města. Jak informoval El País, pro opuštění své čtvrti člověk tehdy potřeboval extra potvrzení.

Studie z Alicantské univerzity ukázaly, že starostovy radikální kroky před stoletím moc dobře nezafungovaly. Mnozí byli přestěhováni, rodiny se rozptýlily, pracovníky odjinud radnice poslala zpátky domů. A choroba se tak mohla víc šířit.

„Z ekonomického a sociálního pohledu jsou tu značné paralely. Pořád se potýkáme s tímtéž, dilema mezi hospodářstvím a zdravím. Roku 1918 úřady žádaly o finanční pomoc, půjčky, a otevřely potravinové banky pro potřebné. Fronty na jídlo dnes bohužel vidíme zase,“ shrnuje Porrasová. „Ale jeden podstatný rozdíl tu je: „V roce 1918 ve velkých počtech umírali lidé v pracovním věku, takže ekonomický dopad byl daleko horší než nynější lockdowny.“

Chřipka během pandemie skoro zmizela: Vrátí se za rok v mnohem větší síle?

V Alicante tehdy zemřelo 581 lidí na 100 000 obyvatel, jinde na středomořském pobřeží byla smrtnost i skoro dvojnásobná. V tehdy dvacetimilionovém Španělsku pandemie chřipky H1N1 zabila kolem 200 tisíc lidí. Na celém světě se ve čtyřech vlnách nakazilo na půl miliardy lidí neboli každý třetí; počty obětí na životech se odhadují na dvacet až padesát milionů.

První případy se objevily v americkém Kansasu, o měsíc později v západní Evropě. Zatímco tamní noviny nesměly vydávat pesimistické zprávy, aby neklesla morálka ve vrcholící světové válce, Španělsko se jí neúčastnilo, a tak tisk o epidemii referovat mohl, včetně onemocnění krále Alfonsa XIII. Takže v dalších zemích to vypadalo zejména jako pohroma z Pyrenejského poloostrova, název španělská chřipka (gripe española) se nakonec ujal i ve Španělsku.