„Tohle přeci od svobody chcete.“ Íránská policie znásilňuje protestující. I děti

Oficiální sto dvacetistránková zpráva „Násilně mě znásilnili“: Sexuální násilí jako zbraň k potlačení Íránského povstání „Žena, život, svoboda“ obsahuje detaily otřesného utrpení 45 z obětí, 26 mužů, 12 žen a sedmi dětí. Ti byli po svém zatčení za odporování dekádám útlaku a zažité pohlavní diskriminaci vystaveni znásilnění, hromadnému znásilnění a dalším formám sexuálního násilí páchaného rozvědkou a obrannými složkami. Íránská vláda z těchto dokumentovaných zločinů dosud nikoho neobvinila.

„Náš průzkum odhaluje, jak íránská rozvědka a bezpečnostní složky používaly znásilnění a další sexuální násilí k mučení, trestání a způsobení dlouhotrvajících fyzických i psychických zranění protestujícím včetně dětí ve věku pouhých dvanácti let,“ uvedla generální tajemnice Amnesty International Agnés Callamardová. „Otřesné zpovědi, které jsme nasbírali, ukazují na rozsáhlejší vzor využívání sexuálního násilí jako klíčové zbraně v arzenálu íránské vlády určenému k potlačování protestů a disentu za účelem držení se u moci za každou cenu.“  

„Íránští žalobci a soudci jsou spoluvinní nejen proto, že ignorovali nebo zakrývali obvinění ze znásilnění, ale také využívali přiznání vymožená mučením k utvoření falešných obvinění proti přeživším, na základě kterých je odsoudili buď k uvěznění nebo smrti. Oběti byly ponechány bez pomoci a nápravy; jen s beztrestností institucí, umlčováním a mnohými hlubokými a rozsáhlými fyzickými a psychologickými jizvami,“ dodala.

Zpráva jako pachatele znásilnění identifikuje členy Revolučních gard, paramilice Basídž, VEVAKu i různých odvětví policejních složek včetně veřejné policie, investigativní jednotky i zvláštních jednotek. Mezi oběťmi jsou ženy a dívky, které si na odpor sundaly pokrývky hlavy, i muži a chlapci, kteří vyšli do ulic vyjádřit rozhořčení z desetiletí pohlavní nerovnosti a útlaku.

Skutečné rozšíření sexuálního násilí během povstání se jen těžko odhaduje, protože stigma a strach z odvety běžně vede k nenahlášení. Přesto se Amnesty International podařilo detailně zdokumentovat 45 případů napříč více než polovinou íránských provincií spolu s dalšími výpověďmi od přeživších a dalších zadržených o dalších případech. Hnutí již o svých závěrech informovalo íránské úřady, ale nedostalo se mu od nich žádné odpovědi.

16 ze 45 přeživších, šest žen, sedm mužů, čtrnáctiletá dívka a dva chlapci ve věku šestnáct a sedmnáct, bylo znásilněno. Šest z nich, čtyři ženy a dva muži, dokonce až deseti pachateli. Krom pohlavních orgánů byly za tímto účelem použity obušky, skleněné lahve nebo hadice. Ke znásilněním docházelo už při převozu nebo až v záchytných střediscích včetně těch provizorních ve školách a obytných budovách.

Farzad, kterého ještě v dodávce znásilnila skupina členů zvláštních jednotek uvedl: „Agenti v civilu nás donutili otočit se čelem ke stěně vozidla a do nohou nám pouštěli elektrošoky… Bili mě, až mi polámali nos a zuby. Stáhli mi kalhoty a znásilnili mě. Vážně se mě snažili roztrhat… Hodně jsem zvracel a krvácel jsem z konečníku.“  

Maryam znásilněná Revolučními gardami si vzpomíná, že jí její násilníci říkali: „Všechny jste závislé na penisech, tak jsme vám udělali dobře. To přece od svobody chcete, ne?“

Zbývajících 29 případů popisuje jiné formy sexuálního násilí jako fyzické útoky na poprsí, genitálie nebo zadnice zadržených; nucenou nahotu, která byla v některých případech natáčena; testikulární mučení za pomoci elektrošoků, jehel nebo ledu; tahání žen po zemi za vlasy či jejich stříhání; a výhružky znásilněním.

Šílená svědectví, která získala izraelská policie: Hamás znásilňoval a mrzačil ženy, pak je zavraždil

Tyto případy byly často doprovázeny i jinými formami mučení jako bitím, bičováním, elektrošoky, podáváním neznámých prášků či injekcí, držením o hladu a žízni a nelidskými podmínkami v záchytných střediscích. Přeživším také nebyla poskytnuta lékařská pomoc včetně se zraněními způsobenými znásilněním.

Drtivá většina přeživších uvedla, že po svém propuštění nepodala stížnost ze strachu z dalšího ublížení a z přesvědčení, že je justice nástrojem útlaku spíš než spravedlnosti. Šest z nich buď odhalilo známky mučení nebo si na něj stěžovalo při výslechu prokuraturou, ale byli ignorováni.

Tři přeživší podali po propuštění oficiální stížnost, ale dva byli donuceni ji stáhnout výhružkami únosem a zabitím jich nebo jejich blízkých. Třetí byl měsíce ignorován, než mu vysoce postavený hodnostář řekl, že si jen spletl osobní prohlídku se sexuálním násilím.

Hnutí Amnesty International také získalo přístup k oficiálnímu dokumentu datovanému 13. října 2022, který odhaluje, jak úřady zakrývaly stížnosti na sexuální násilí podané dvěma mladými ženami na členy Revolučních gard. Náměstek teheránského prokurátora v něm radí, aby byl případ klasifikován jako „zcela tajný“, a navrhuje jeho postupné uzavření.  

Přeživší Amnesty International sdělili, že se nadále vyrovnávají s fyzickými a psychologickými traumaty ze znásilnění. Matka znásilněného školáka uvedla, že se již ve vazbě pokusil dvakrát o sebevraždu.

Sahar popsala traumatický dopad toho, jak ji policisté svlékli do spodního prádla, osahávali jí poprsí a genitálie a utahovali si z ní výhružkami znásilněním. „V životě jsem bývala bojovnice,“ řekla. „I když se mě Islámská republika snažila zlomit, tak jsem šla dál. V poslední době, ale hodně myslím na sebevraždu… Jsem jako člověk, co celý den čeká na noc, aby mohl spát.“

Dlouhotrvající psychologickou daň, kterou si znásilnění vybralo, popsala i Zahra, oběť člena zvláštních jednotek. „Myslím, že už nikdy nebudu tou samou osobou,“ uvedla. „Nenajde se nic, co by mě vrátilo zpátky, co by mi vrátilo duši… Doufám, že má výpověď povede ke spravedlnosti, a nejen pro mě.“

„Bez politické vůle a základních konstitučních a právních reforem budou íránský právní systém nadále sužovat strukturní bariéry,“ lamentovala Callamardová. „Tento systém již opakovaně odhalil svou neschopnost a nevůli efektivně vyšetřit zločiny proti mezinárodnímu právu.“

„Bez nadějí na domácí spravedlnost má mezinárodní komunita povinnost stát s přeživšími a domáhat se jí. Měla by podporovat prodloužení mandátu informační mise OSN v Íránu, která by zajistila, že důkazy o zločinech proti mezinárodnímu právu a dalších ohavných porušování lidských práv bude sbírat, uchovávat a analyzovat nezávislý mechanismus. Apelujeme na státy, aby pod principy univerzální jurisdikce zahájily svá vlastní vyšetřování proti podezřelým pachatelům s účelem vydání mezinárodních zatykačů,“ vyzvala závěrem.