Ambasador Archer se po pěti letech vrací do Británie. „Dramatické, zajímavé časy,“ bilancuje pro Blesk

Když jste se dozvěděl, že půjdete do České republiky, co jste si pomyslel?

V našem systému si vybíráte, takže když jsem viděl, že se Praha uvolňuje, řekl jsem „ano prosím, můžu jet tam?“. A byl jsem nadšený, když to vyšlo. Zčásti proto, že už jsem předtím žil a pracoval v západní, severní i jižní Evropě a chtěl jsem přidat i střední Evropu, dokud mám čas. A také proto, že jsem sem přijel roku 1992, když se vláda v Londýně zajímala, jak proběhne rozdělení České a Slovenské republiky. Vrátil jsem se s neuvěřitelně pozitivním, nádherným obrazem Prahy v hlavě.

Vzpomenete si, co jste měl v Praze jako první na práci? Nebo první dojmy, když jste dorazil?

Když jsem přijel poprvé roku 1992, vše se točilo okolo rozdělení. Byla to velmi prostá cesta, jeli jsme do Bratislavy a setkali se s panem Mečiarem, pak jsme po dálnici dojeli do Prahy a setkali se s panem Klausem. Pak jsem se podíval na svého ministra – já jsem byl tajemník – jak to vidí, on říká „myslím, že to bude v pořádku“. A já jsem si to myslel také. Bylo to velmi intenzivní, cítili jsme, že jsme svědky důležitého momentu, tehdy v říjnu 1992.

A vaše první chvíle coby velvyslance?

Naprostý zmatek. Člověk se hlavně soustředí, zda dorazila všechna zavazadla, kolik krabic musíte vybalit a jak celý dům funguje; trvá nějaký čas, než se přes toto dostanete. Ale vybavím si jedno zklamání ze začátku. Od roku 1992 jsem si pamatoval ohromně romantický obrázek restaurace U Zlaté hrušky v Novém Světě na Hradčanech. Došel jsem tam, chtěl jsem znovu prožít tu úžasnou vzpomínku – a to místo bylo zavřené.

Určitě jste našel jiná místa.

Ano, pak jsme jich našli spoustu. Začali jsme poznávat Malou Stranu, teď už znám každý centimetr, ale zpočátku to samozřejmě bylo velmi matoucí, spousta uliček, tmavých průchodů. Působí to velmi tajemně, když to neznáte, ale samozřejmě to bylo úžasné, uprostřed zimy, bylo nasněženo…

Hodně jste za těch pět let procestoval zemi?

Covid udělal uprostřed těch pěti let díru, takže mi přijde, že jsme necestovali tolik, kolik jsme měli. Obzvláště na Moravu a do Slezska. Myslím, že Čechy jsme pokryli docela důkladně, protože jedna z věcí, co za covidu šla, bylo odjet z města a projít se. A tou dobou jsme si pořídili psa, takže Čechy znám, myslím, dost dobře. Na zbytek země lituji, že nebylo víc času.

Máte nějaká oblíbená místa?

Moravu sice tolik neznám, ale češtinu jsem se učil v Brně, na ten měsíc rád vzpomínám. A první pořádný hrad, co jsem tady navštívil, byl Pernštejn, severně od Brna. Neskutečná romantika. A hned ze začátku jsem zajel i na druhý konec země, do Mariánských Lázní, poněvadž mají sesterské město v Anglii. Byl to skvělý víkend začátkem lázeňské sezony.

Nedávno jsme jeli do Mostu. Na hradě tam v 17. století zemřel Angličan, uvězněný Rudolfem II. O Mostu jsem toho slyšel spoustu, projížděli jsme tím docela pěkným městem, ke krásnému kostelu, který byl před lety přesunut… A dojeli jsme k tomu malému hradu. Připomnělo mi to, že to chce navštěvovat místa osobně, neodsuzovat jen proto, že podle lidí nestojí za návštěvu a nejsou pěkná.

Co jste se musel naučit pro službu v Česku?

V našem systému nic. Snaží se člověka naučit jazyk, ale každý tady ví, že v tom jsem spíš selhal. Ale skrze výuku řeči máte pochytit i informace o dané zemi. Pamatuji si cvičení o českých městech: které se pojí s dostihy a perníkem, které s ocelářstvím a tak dále. Jazykovými cvičeními vstřebáváte spoustu informací. A pamatuji si domácí úkoly. Každý večer jsem si musel najít další osobnost a napsat o ní 200 slov – Smetana, Masaryk, Václav Havel…

„Lidé chtějí méně povodní i nižší složenky.“ Velvyslanec o klimatu i zelené Petřínské rozhledně

Hodila se vám pak ta studia?

Ano. Na povolání ambasadora je skvělé, že víte, že cokoliv se někdy bude hodit. Tak se snažíte zemi, kde žijete, skutečně porozumět. Pro vládu, ministry v Londýně mám být tím, kdo o této zemi ví všechno. To nepochytíte, pokud se pořád na něco neptáte, nečtete, necestujete…

Byl nějaký zvláštní rozdíl mezi Českem a vašimi předchozími působišti?

Víte, snažím se zdůrazňovat podobnosti mezi Českou republikou a Dánskem, kde jsem byl předtím. Zrovna jsme si o tom povídali na ministerstvu zahraničí. Lidé si to normálně nespojují, málokdo žije ve Skandinávii i v Praze. Ale já vidím spoustu podobného. Dvě menší země s velkým sousedem – Německem, silným německým kulturním vlivem. A také rozdělení příjmů – relativně vzato tu nejsou extrémně chudí a extrémně bohatí. Obě země jsou velmi silně pro NATO. A řekl bych spíše na skeptické straně v Evropské unii. Myslím, že tu je spojení, které se plně nevyužívá.

Pandemie a válka

Jaká jste měl očekávání co do své politické práce, když jste přijel? Změnila se v průběhu let?

Nečekal jsem, že zažiji mimořádnou, globální pandemii, ani velkou evropskou válku. Můj čas tady byl ohromně zajímavý. Nechce se mi to tak říkat, jsou to špatné věci. Ale diplomacie je do jisté míry o zvládání špatných věcí a tohle rozhodně byly časy daleko větších dramat a incidentů, než jsem očekával.

Preferujete tedy být ambasadorem pro zlé časy?

Preferuji být ambasadorem, který zlé věci zlepšuje. Snažíte se řešit problémy, tedy covid samozřejmě nikdo nevyřeší, ale můžete to zmírňovat. Pro britskou komunitu v České republice. Můžete hledat cesty, na kterých mohou obě země spolupracovat, sdílet řešení… Nebo když si vezmete Ukrajinu. Britové i Češi porozuměli, co se děje, daleko rychleji než některé západní mocnosti, mým úkolem je zajistit, abychom zůstali silní a jednotní, abychom vedli a formovali názory v NATO a na Západě, kterak čelit Putinovi a okupaci zcela zvrátit.

Byla tady vaše práce v otázce Ukrajiny obtížná?

Ne. Myslím, že daleko těžší je v zemi, kde se hodně liší strategické chápání situace. V řadě evropských zemí mi přijde, že doufali, že se vrátíme k normálu, stejně jako jsme to – chybně, pošetile – udělali po anexi Krymu v roce 2014. Tady se nesnažíme lidi přesvědčovat, neboť česká vláda v tom byla fantastická. Tady je to o tom využívat co nejlépe naši shodu k přesvědčování ostatních.

Co brexit? Znamenal pro vás spoustu komplikací?

V prvních měsících a letech tady jsem strávil spoustu času pobízením firem, aby se připravily na změny v obchodním prostředí. Vysvětlováním britským občanům žijících v Česku, aby pochopili, jak snadné vlastně je zajistit si své právo tady dál žít – dočasným pobytem, trvalým pobytem, někteří i dvojím občanstvím. Bylo pro nás důležité, aby cítili, že se o ně staráme, když potřebují radu či naději, že se britská vláda zajímá o jejich budoucnost. Takže kvůli brexitu jsem první roky měl velmi napilno.

Pořád jsem říkal, že každá životní změna – v životě jednotlivce i národa – je obtížná, takže opouštění Evropské unie způsobilo komplikace, ale pak přijde nový normál. Teď, koncem roku 2022, to vidíme – firmy rozumějí, jak obchodovat, občané z obou stran znají svá práva. Je to jiné, ale jde to dobře.

Myslíte, že se vnímání Britů v Česku kvůli brexitu změnilo?

Na to se zeptejte Čechů, jak se tu vnímá má země. Ale co já pozoruji, tak například když zemřela královna, byly tu ohromné sympatie. Skutečné ocenění naší solidarity s Ukrajinou v NATO. Takže vím, že tu byly s brexitem obavy, že se k České republice či Evropě obracíme zády. Mým úkolem bylo lidi přesvědčovat, že to tak není. A jak tady končím, cítím, že zde je to porozumění. My jsme zcela zavázáni maximálně spolupracovat s vaší zemí, ve všech těch rozličných oblastech, kde uvažujeme stejným způsobem.

Zmínil jste smrt královny – jak jste se o ní dozvěděl? Co vás nejprve napadlo?

Doslechl jsem se o tom v Londýně, všichni velvyslanci z Evropy byli zrovna v Londýně. V průběhu dne se začaly šířit zvěsti, viděli jste lidi koukat do telefonů. Vzhledem ke královninu věku jsme tak nějak věděli, že to jednoho dne přijde, takže to nebylo nic náhlého, nečekaného. Ale bylo to smutné, všichni jsme ji měli rádi. A bylo to i znepokojující, tolik let jistoty s královnou v čele a teď nejistota. Já jsem asi měl velkou výhodu, že jsem krále už osobně znal. Hned jsem všem říkal, že to bude dobré, že je to dobrý člověk. A po pár měsících věřím, že už jsme pozorovali silnou kontinuitu. Nové role se ujal velmi přirozeně, lidé ho přijali.

Nejkrásnější zahrada i výhled v Praze? Britský velvyslanec Nick Archer si v podhradí žije jako „král“

Vy jste totiž pro Charlese pracoval, když byl dědicem trůnu. Jak ho teď vidíte na trůně, musel se nějak změnit?

Je spousta věcí, které normálně smíte, ale ne jako král. Ovšem řekl bych, že tomu nikdo nerozumí lépe než král sám. Jistě tu nějaká změna byla. Měl spoustu času v roli prince z Walesu vést kampaně, osobně to vnímám, že byl aktivistou – proti změnám klimatu, za zachování životního prostředí a tak dále. Nemůžu to vědět, ale doufám, že to bere tak, že měl spoustu času v těchto věcech něco změnit.

Přinesl nějaké změny do vaší práce, když usedl na trůn?

Ne. Monarchie pokračuje. Za nějaký čas dostaneme příbory s novými královskými iniciálami, portrét krále ke vchodu. Ale v tom podstatném je tu silná kontinuita.

V Praze končíte v lednu. Víte už, co dál?

Vím, ale nemohu jmenovat, teprve se to oficiálně oznámí. Rozhodl jsem se opustit diplomacii a dělat něco dalšího, než budu příliš starý. Takže jdu pracovat do nadace. Budu mít podobné povinnosti, uplatním podobné dovednosti, ale víc se budu věnovat umění, tradicím, i životnímu prostředí – jen ne zahraniční politice.

V Británii?

Ano, v Británii.

Takže ne ke svému někdejšímu zaměstnavateli Charlesovi-Karlovi.

Vracet se je obecně vždycky chyba. Ale do Británie zpátky chci, vrátit se do vlasti. Coby velvyslanci se hodně zajímáme o zemi, kde žijeme, a pak si někteří uvědomíme, že třeba Českou republiku známe extrémně dobře a známe tu každého, koho znát potřebujeme – ale už neznáme jejich britské ekvivalenty. Osobně je pro mě čas se vrátit do britské společnosti a mít ještě jiný přínos.

Co váš nástupce v Česku? Pohovořili jste?

Jistě se bude těšit, až si pohovoří s vámi. Ale znám ho. Je to „on“, už jsme spolu pracovali a jsem si jistý, že bude fantastický, říkám svým kolegům na ambasádě, že bude skvělý a můžou být v klidu. Uvidíte brzy, je úžasný.

Máte pro něj nějaké rady, tipy?

Zná tu hru, dřív byl naším velvyslancem v Sarajevu. Je to jiné prostředí, ale základní tip pro nově příchozího vždy je přijmout každé pozvání. Chodíte všude, kde vás chtějí, v prvním roce se snažíte setkat s co nejvíc lidmi a všechno podniknout. Je to únavné, a když všechno vyzkoušíte, můžete si říci, tohle už dělat nebudu a tohle ano. Ale musíte to zkusit, poznávat to nové místo co nejrychleji.

„Nejdivnější na Češích je otevřenost.“ Britský velvyslanec promluvil i o pivu a fotbale

Jak se zamlouvá Praha a Česko vaší manželce a mladým synům?

Milují je, všichni to tu milujeme. Nevím, zda si Češi uvědomují, jaká je tu obecně kvalita života, natož v Praze. Samozřejmě coby ambasador a jeho rodina jsme privilegovaní, je to pro nás snazší, ale jezdíme po Praze tramvají, chodíme po čistých ulicích, oceňujeme kvalitní veřejné služby, dřív nebo později člověk zažije motolskou nemocnici… To jsme všechno dělali, všichni čtyři budeme odjíždět s vědomím, jak úžasné je to místo k životu.

Mnozí Britové mají Prahu za alkoholovou destinaci. Snažíte se takové přesvědčovat, ať tu dělají i něco jiného?

Onehdy jsem mluvil s někým z pražského magistrátu a říkal, že Britové nejsou nejhorší, takže to byla dobrá zpráva. A myslím, že jak Praha zdražuje, někteří z těch, co cestují za alkoholem, zřejmě pojedou jinam. Mí kolegové v baltských zemích teď takových mají dost. Celkově, třebaže vím, že občas britští turisté budou dělat hluk v centru, vím, že někteří pijí přespříliš, ale celkově bych řekl, že většina jsou slušní lidé, kteří přijíždějí užít si kulturu. Pivo si užívají v rozumné míře, velmi málo z nich je zatčeno. Jeden či dva ztratí pasy, ale někdy to je krádež, ne nutně jejich vina. Nebudu se omlouvat za britské turisty, myslím, že celkově jsou na úrovni. A samozřejmě do země přinášejí hodně peněz.

Když říkáte, že jako ambasador máte přijmout každou pozvánku, to zřejmě znamená i spoustu přípitků?

Nevím, zda se snažíte říci, že jsem alkoholik…

Spíš se ptám, jak to člověk zvládá…

Jako každý dospělý. Třeba novinařina je v mé zemi notoricky pijácká profese, ale máme nějakou sebekontrolu. Já nejsem zrovna pivař, hlavně vinař. České i moravské víno si dám doma i v restauraci, není pochyb, že to je požitek. Ale myslím, že v mém věku je většina lidí buď po smrti, nebo se naučila pít s mírou.

Litujete, že jste tady něco nestihl, ať už profesně, nebo ve volném čase?

Lituji, že jsem se nedostal dál s češtinou, rád bych mluvil, ale nešlo mi to. Jiné jazyky jsem se naučil na úroveň, abych dával rozhovory, nevím, proč to teď nešlo. Někdy mi až přijde, že Češi rádi říkají, jak je čeština obtížná, a komplikují i jednoduché věci. Možná se prostě mozek s časem mění. Ale budu toho litovat.

A nějaké speciální vzpomínky?

Směs lidí a míst. Byly i skvělé diplomatické chvíle, vážné věci. Takzvané EPC – velký evropský summit, na který dorazila i moje premiérka, byl výtečně zorganizován. A česká vláda byla velice vnímavá vůči našim obavám, jak to bude v kontextu brexitu, byla to fantastická spolupráce, úspěšný diplomatický moment. Bylo skvělé mít tady premiérku. A zpátky k Ukrajině – vést debatu, kde skoro všechno vypadalo jako snadná dohoda.

Zmínil jsem už Pernštejn, mám i další oblíbené zámky po celé zemi. Krásný dvůr byl vždy mým osobním favoritem. Miluji tady muziku, chodit do Rudolfina, které je od ambasády osm, devět minut pěšky. Jsem ohromný obdivovatel České filharmonie. A objevil jsem i další výborné restaurace místo Zlaté hrušky. Mé vzpomínky jsou ohromně pozitivní, opravdu.

Vaše poslední Vánoce – jak je slavíte? Jak vypadají Vánoce na britské ambasádě v Česku?

Britská ambasáda mizí, všichni jedou domů, většinou do všech koutů České republiky. Nevím, jak moc odlišné to máme. Jíme husu, podobně jako někteří Češi. Kapr je pro nás za hranou, obávám se. Ale jdeme do kostela, podobně jako mnoho Čechů. Stejně jako spousta lidí doufám, ale nečekám sněhovou nadílku. A nejspíš taky jíme a pijeme až moc. A koukáme na Lásku nebeskou.

Pro vás má Štědrý den ještě další význam.

Ano, zjevně víte, že mám narozeniny. Což je docela fajn, protože nemusím mýt nádobí.

Slavíte naráz, nebo dvě různé oslavy?

Pro nás je hlavní Boží hod, 25. prosince. A 24. považuji za svůj den.

A Mikuláše – Nicolase jako svůj svátek neslavíte?

Vždycky mi to dojde až pozdě. Nepatří to k naší protestantské kultuře, jmeniny neslavíme, kromě svátků patronů.