18°C
Přihlásit se nebo registrovat
Emmanuel Macron (44) zůstává prezidentem Francouzské republiky na dalších pět let. Průzkumy to celou dobu naznačovaly, přesto je to významný úspěch – znovuzvolení ve Francii není samozřejmostí a Macronova popularita nebyla zrovna nejvyšší. Mnohým přijde povýšenecký, příliš sebevědomý, ba arogantní… Nelze mu ale upřít charisma a nadání v mnoha směrech.
Prezident má dva mladší sourozence, ale ještě měli starší sestru – jenže zemřela hned po porodu, uvádí server L’Est républicain. Psychiatr Christian Jouvenot, který o prezidentovi roku 2019 vydal knihu Macron spadlý z nebe, z toho vyvozuje důsledky. Takové „náhradní děti neuniknou přehnanému narcisismu, který jim dovoluje, jistým reflexem k přežití, být nesrovnatelný,“ argumentoval Jouvenot. Ze stejných důvodů prý vynikali třeba umělci Vincent Van Gogh, Salvador Dalí či Camille Claudelová.
Dědeček byl na železnici nikoli dělníkem, ale šéfem distriktu. Babička Manette byla napřed učitelkou, ale pak řídila „collège“, školu na úrovni našeho druhého stupně. Rodiče pak byli oba studovaní lékaři (otec dokonce profesor neurologie), své řemeslo předali i oběma Emmanuelovým mladším sourozencům.
À propos, od praprarodičů má také kapku anglické krve: Pradědeček George Robertson z Britsolu ve Francii bojoval v první světové válce a na nějaký čas se tam usadil.
„Povím vám první slova, když jsme se seznámili,“ svěřil se pro BBC Alain Minc, vlivný politický poradce a Macronův dávný mentor. „Přišel za mnou coby mladý finanční inspektor, ptal jsem se ho: ‚Kde budete za 20 let?‘ Macron odpověděl: ‚Budu prezident.‘ To mě omráčil.“ K tomu došlo někdy po roce 2004, Macronovi ještě nebylo třicet. A k dobytí Elysejského paláce nakonec nepotřeboval těch dvacet let, prezidentem se stal už roku 2017.
Předtím si ho ale socialistický prezident François Hollande vybral do svého týmu, dva roky pak byl Macron ministrem ekonomiky.
Minc mu ve strmé politické kariéře pomáhal a radil, ovšem už před prvním volebním vítězstvím předvídal, že Macron bude „velmi autoritativní, politický, prezidentský“. A dnes dokonce říká, že je „až moc napoleonský“. „Být znovuzvolen po pěti letech řízení země by byl ohromný úspěch,“ uvedl Minc. Předchozím dvěma prezidentům (Sarkozymu a Hollandeovi) se to nepovedlo. „Doufám, že ten ohromný úspěch neposílí jeho sebedůvěru. Doufám, že se změní, ale pochybuji o tom.“
Důkazem Macronova sebevědomí a tahu na bránu je i jeho milostný život. V 15 letech poznal učitelku dramatické výchovy Brigitte, vdanou a se třemi dětmi, o 24 let starší. Drama ho zajímalo, ale ona také. Po užší spolupráci navázali i osobní styky, mladík pedagožce řekl, že si ji vezme.
Tehdy ho rodiče kvůli tomu poslali do Paříže na jiné gymnázium, ale ani to ho neodradilo. Brigitte se tehdy rozešla s manželem, roku 2006 i rozvedla – a napřesrok si vzala Emmanuela. Od kdy tak asi začala věřit jeho snům, že z ní udělá první dámu?
„Vždycky byl dospělý,“ svěřili se prezidentovi rodiče Jean-Michel a Françoise magazínu Vanity Fair. Nešlo jen o puberťákův vztah se čtyřicátnicí, měl například blízko i k další učitelce - své babičce.
Než se plně zaměřil na studia filosofie, politologie a státní správy, hodně ho lákalo i umění. Drama a literaturu intenzivně studoval a jistou dobu chtěl být hercem. Doma v Amiensu také chodil deset let na konzervatoř na klavír; později si tím v prezidentském Elysejském paláci vysloužil přezdívku „elysejský Mozart“.
Má rád fotbal (fandí klubu Olympique de Marseille), tenis, lyžování, věnoval se i bojovému umění savate neboli francouzský box (spíše vlastně kick-box). Podle serveru Les Echos chodil v prezidentském paláci skoro každý den do suterénní tělocvičny trénovat se svými bodyguardy. V rámci kampaně se s rukavicemi milerád kamerám předvede.
Vedle aktivního hraní na klavír také rád poslouchá operu. A s jedním operním barytonem, Jean-Philippem Lafontem, i trénoval. Nešlo však o zpěv, nýbrž o hlasovou průpravu. V rámci kampaně to roku 2016 poněkud přehnal s provoláními „Ať žije republika! Ať žije Francie!“ Vykřičený hlas v tu chvíli nevypadal zrovna státotvorně. Lafont ostatně připravoval i Nicolase Sarkozyho, uvedl portál Journal des femmes.
Ne, že by byl Emmanuel Macron nějak málomluvný, ale plánovitě slovy šetří. „Ze všech prezidentů zdaleka nejlépe zvládá svou strategii mediálních projevů,“ popsal profesor politologie na Sorbonně Arnaud Benedetti pro server Le Temps.
Například do kampaně za znovuzvolení se pustil až na poslední chvíli, do televizní debaty se soupeři před prvním kolem ani nešel, až do duelu před finálním duelem s Marine Le Penovou.
„François Hollande nechal média, ať formují názory, Nicolas Sarkozy zase mediální prostor zaplňoval. Macron funguje jako šéf firmy. Vše chce kontrolovat, ze svých projevů dělá vzácnost,„ dodal Benedetti. “Zato podrobně sleduje sociální sítě, kde se vyjadřuje velmi často.“
Jeho profil na Twitteru má 8,1 milionu sledujících, na Instagramu i na TikToku 3 miliony, skoro 4 miliony na Facebooku…
Když ale prezident mluví, libuje si ve slovech, která mnozí posluchači musejí lovit ve slovníku, jak připomněl magazín La Dépêche.
„Marseille je světové město, palimpsest migrací i pohostinné Francie,“ poukazoval na starověkou historii města, založeného řeckými kolonisty z Malé Asie, které pak ovládli Římané. Palimpsest je rukopis na znovu použitém, oškrábaném pergamenu, kde však je původní text nadále znát – zde tím myslel prolínání starých kultur.
„Nepřišel jsem dělat sliby. Protože už neexistují thaumaturgové…“ Thaumaturg neboli divotvůrce = ten, který dělá zázraky. A s úsměvem a „omluvou“ se pak otočil na přítomného arcibiskupa.
Jindy přiměl diváky vyhledat si význam slova galimatias (galimatyáš – zmatek), které se vyskytuje v textech renesančního filosofa Michela de Montaigne… a tak dále. „Čtu každý den. Hlavně večer a v noci. Když člověk zapomene číst, začne se mýlit, ztrácet přehled,“ uvedl Macron pro magazín Le Point.
Francouzská cukrovinka makrónka se ve francouzštině - a většině jazyků - jmenuje macaron. Ano, plete se to s italskými těstovinami makarony, mají společný základ.
Slovo macron však ve francouzštině existuje, znají ho ale hlavně jazykovědci (sám Macron by ho zřejmě znal, i kdyby se jmenoval jinak). Jde o diakritické znaménko, jež v češtině nazýváme vodorovnou čárkou. V některých jazycích (např. litevštině, lotyštině, maorštině, havajštině) dělá totéž, co naše čárka - prodlužuje samohlásku. Také se ve stejné roli používá v přepisech např. arabštiny či japonštiny do latinky, v Paříži například uvidíte ceduli place de Kyōto - Kjótské náměstí.
Čítali ste aké nepokoje vypukli vo Frncúäzsku, pretože vyhral macron? Polícia dokonca dvoch ľudí zastrelila.