Přišli jsme o všechno! Aktivistku za práva žen prchající se synem před Tálibánem okradli

Rodina sbalila všechny cennosti, papíry a oblečení do několika kufrů a vydala se na cestu. Paní D. se rozhodla se svým synem letět letadlem do Kábulu, zatímco její manžel se směrem k hlavnímu městu vydal autem. Jakmile letadlo dosedlo a pasažéři postupně vylezli ven, matce se synem se naskytl hrůzný obraz. Celé letiště působilo jako jeden velký chaos, lidé lezli přes ploty, skupiny posedávají na příletových drahách i party Afghánců držících se podvozků letadel v zoufalé snaze utéct.

Na evakuační let čekali několik hodin. Postupně se setmělo a situace byla stále stejná, paní D. se tak rozhodla se synem letiště opustit. Cestou pryč ale narazili na dav směřující k areálu letiště, který je pohltil během sekund. V tu chvíli si uvědomili, že jim zmizely kufry. „Bezmocně jsme sledovali, jak nám je ukradli,“ vyprávěla paní D. „Prostě utekli s našimi taškami. Zase jsme všechno ztratili,“ naříkala.

„Lidé mi kradli věci odjakživa – moje dětství, moje mládí. Moje práce a rodina mě zachránily.“

Zoufalství na letišti v Kábulu: Co se stalo s miminkem vytaženým přes žiletkový drát?

Paní D. téměř dvacet let vedla skupinu bojující za ženská práva. Učila mladé dívky číst, ženám poskytovala přístřeší, nabízela jim konzultace a dokonce je připravovala na pracovní pohovory. Někteří otcové, manželé, bratři, strýcové a snoubenci žen, kterým pomohla, později skončili ve vězení. Paní D. se tak ještě před příchodem Tálibánu začala bát odplaty.

Její obavy se brzy nato naplnily, rodina ale stihla včas opustit domov. Jakmile se se svým synem dostala do Kábulu, kontaktovala člena ochranky, která hlídá vchod do budovy, kde bydlela. Ten jí řekl, že se před domem objevilo několik mužů. „Jsem si jistá, že mě přišli hledat. Nevím, co by se stalo, kdybych neutekla včas,“ řekla novinářům.

„První noc po invazi nás přišli shánět. Zaklepali na dveře, ale ostraha je odmítla pustit dovnitř.“ Člen ochranky jí později řekl, že slyšel konverzaci mužů venku před domem. Uvažovali prý o tom, že ho zastřelí a prohledají její byt, nakonec se ale rozhodli odejít. Vrátili se hned další ráno, přelezli přes zeď a vlezli do domu. Člena ochranky pak zasypávali otázkami, kde se paní D. nachází a kam se poděla auta její rodiny.

„Od té chvíle se vraceli každou noc a hledali mě. Každou noc. Dokonce nám prohrabali byt. Nevím, kdo to byl. Měli na sobě šátky. Slyšela jsem, že je doprovázel Tálibán,“ svěřila se paní D.

Neměla klid od sovětské války

Odvážná aktivistka klidný život nikdy nepoznala. Už během sovětské války v Afghánistánu přežila raketové útoky na školu, do které docházela. Místní ředitelka byla zavražděna, protože odmítala nosit hidžáb, o život před jejíma očima přišel i jeden z učitelů kvůli údajné podpoře komunismu.

Po škole se přestěhovala do hlavního města, kde během občanské války dokončila studia, vdala se a porodila tři syny. Válka devastovala jedno sousedství za druhým, rodina tak nikdy nemohla setrvat delší dobu na jednom místě.

Strach o dcery, brutalita a výprasky na ulicích. Ženy promluvily o rostoucím útlaku Tálibánu

„Bylo to jako žit životem piknikářů. Pokaždé, když boje dorazily do našeho sousedství, sbalili jsme prostěradla a povlečení a odešli,“ vzpomíná paní D.

Poté, co se k vládě v roce 1996 dostal Tálibán, přišla o práci a vrátila se do svého starého vykradeného bytu v Kábulu. V něm začala navzdory nařízením hnutí učit mladé dívky. Po vtrhnutí amerických vojsk do země o pět let později se začala učení věnovat naplno. Nikdy to ale nebylo lehké, řekla.

„Celý život jsem se s něčím potýkala. Nikdy jsem si ho pořádně neužívala. I když pracujete pro afghánské ženy, vytváříte si nepřátele a stáváte se terčem mnoha mužů.“

„Chci spát a chci být svobodný.“

Náročná cesta a mnohahodinové čekání na záchranu se podepsaly zejména na jejím malém synovi. Rodina strávila poslední tři týdny útěkem a skrýváním se v naději, že pro ně nakonec přiletí letadlo a dostane je do bezpečí.

„Jsem unavený, mami,“ řekl chlapec paní D. „Jak dlouho budeme muset utíkat a schovávat se kvůli tvojí práci? Proč musíme my platit za to, co děláš?“ Synova slova aktivistku rozesmutněla ještě o to víc.

„Moje práce a moje rodina byly moje jediné štěstí. Teď mi moje štěstí ukradli,“ řekla zdrcená paní D. Na konci týdne se jí ale vrátila naděje, když se k ní dostalo, že by pro ni, jejího syna a manžela mohla být volná místa v letadle do Spojených států nebo Evropy. Rodina se tak opět vrátila na letiště, tentokrát s sebou měla jen tři malé tašky s tím málem, které jim ještě zbylo. „Není co víc s sebou nést. Oblečení koupíme tam, kam nás odvezou,“ řekla do telefonu novinářům.

Když ten den ráno vzbudila svého syna a řekla mu, že jedou opět na letiště, odpověděl jí jen, že je unavený a nechce vstávat. „Chci spát a chci být svobodný.“ Nálada se mu nezlepšila ani později. „Útěk nebyl nikdy jeho volba. Pokaždé to byla otázka přežití. Je to cena, kterou musí moje rodina platit za mou práci,“ řekla paní D.

Afghánská armáda se ve skutečnosti Tálibánu vůbec nebránila: Její příslušníci dezertovali kvůli úrodě?!

Náhlá změna vedení země a naprostý obrat situace rodinu šokoval. „Nečekala jsem, že se to stane tak rychle. Zrovna jsme dokončili natírání domu. Doufali jsme, že si užijeme poklidný život,“ svěřila se aktivistka.

Od chvíle, kdy rodina dorazila na letiště, od ní novináři nedostali jedinou zprávu. Stejně jako tisíce ostatních rodina upadla do zapomnění, cíl cesty zůstává neznámý. Teď už jim nezbývá než čekat, co přijde dál.