Strach o dcery, brutalita a výprasky na ulicích. Ženy promluvily o rostoucím útlaku Tálibánu
Lidé žijící mimo Kábul denně shání pitnou vodu a jídlo, ulice jsou vyprázdněné a ve městech panuje strach. Zpravodajský server CNN vyzpovídal tři dvacetileté ženy, které popsaly život pod nadvládou Tálibánu a důsledky náhlé drastické změny ve vedení státu. V městech Kundúz a Herát lidé denně přihlíží násilí a brutalitě.
„Kundúz teď není dobré místo. Nikdo by tam neměl být,“ varovala jedna z žen, která se svou rodinou utekla do Kábulu v momentě, kdy se do jejího rodného města dostali extremisté.
„Komunikuji s několika bývalými kolegy, kteří jsou uvěznění v Kundúzu. Ženy neopouští domov, všichni zůstávají doma,“ vyprávěla žena. „Ti, kteří měli práci, se bojí vyjít ven. Všichni se bojí, že je venku zastaví Tálibán a nějak je ohrozí na životě.“
Serveru sdělila, že je teď víc než kdy dřív znatelný rozdíl mezi podnikateli a státními zaměstnanci. „Ti, kteří pracovali sami na sebe, nepocítili moc velké změny. Pokračují v práci z domova. Státní zaměstnanci ale zůstávají doma a nemohou jít do práce, ačkoli Tálibán prohlašoval, že se tam budou moct vrátit.“ Podle vyzpovídané Afghánky nikdo už dávno nevěří slovům hnutí.
„Pochybuji, že se Tálibán změnil. Nemají stejné hodnoty jako Afghánci. Demokracie pro ně nepřipadá v úvahu. Myslíme si, že se Tálibán přetvařuje, protože je bedlivě sleduje NATO a zahraniční komunity,“ vysvětlila novinářům.
Žena má stejně jako tisíce dalších v plánu zemi co nejdříve opustit. Kontaktovala několik humanitárních organizací, ale zatím jí nikdo nepomohl.
Bez mužského doprovodu vás čeká výprask
Ve většině provincií dál od hlavního města byl život náročný i před vzestupem tálibánské tyranie. Ženy se musí potýkat s velkým nedostatkem pracovních příležitostí a zdrojů. Nové vedení země problémy ještě zhoršilo.
V Kundúzu, městě o přibližně 350 tisíci obyvatel, se lidé mnohdy nedostanou ani ke zboží nutnému pro přežití. „Nejvíce nás trápí nedostatek vody a jídla. Nemáme jak se k těmto základním věcem dostat,“ svěřila se druhá žena. Její otec před svržením afghánské vlády pracoval pro NATO, teď nemá jak finančně zajistit svou rodinu.
Město je klidné a tiché, v ulicích ale panuje napjatá atmosféra, popsala žena. „Teď je klid, ale lidé se bojí a jsou vystresovaní. Tálibán tvrdí, že dívky mohou chodit do školy, ale jakmile se tam vydají, tak si Tálibán stěžuje, že nejsou v doprovodu muže. Dívky už samy nikam nemohou.“
Náhlou a drastickou změnu podle Afghánky shrnula událost, které se nedávno stala svědkem. „Nedávno se jedna z našich učitelek vydala zpátky do školy a nasedla na rikšu. V Kundúzu je cestování rikšou zvykem. Tálibán je ale zastavil a zmlátil řidiče za to, že převážel ženu bez doprovodu muže. S tímhle teď musíme žít.“
Žena si na živobytí dosud vydělávala novinařinou, rozhodla se tedy o pomoc požádat organizace, které pomáhají novinářům utéct ze země. „Všem jsem poslala e-mail, zatím mi ale nikdo neodepsal,“ řekla novinářům.
Muži se bojí o své dcery
Podle třetí vyzpovídané ženy je situace v Herátu, třetím největším městě s víc než půl milionovou populací, úplně jiná než v Kábulu nebo Mazár-e Šarífu. Lidé zde podle ní pociťují přítomnost Tálibánu mnohem intenzivněji.
„Všichni jsou naprosto zděšení. Tálibán nám všem dává naději, že zemi mohou vést v míru a stabilitě. Všichni ale čekají, co pro nás ještě plánují,“ řekla Afghánka. Zdůraznila také velký rozdíl v situaci mužů a žen.
„Pro muže toto téma není až tak děsivé, ale ženy jsou vystresované a pokládají si otázku: ‚Vrátíme se po dvaceti letech těžké práce a pokroku zpátky do devadesátých let? Nebo bude situace tentokrát lepší?‘“ popisovala novinářům. Podle ženy ale dopadla určitá míra strachu i na muže.
„Ačkoli na muže nepadla stejná úzkost na osobní úrovni, i tak se bojí. Bojí se budoucnosti jejich manželek a dětí, hlavně ti, kteří mají malé dcery,“ vysvětlila.
Dodala také, že se místní dosud nesrovnali s rychlostí a závažností změny vedení. „Lidé zažili podivný šok, nevědí, jaká bude jejich budoucnost a budoucnost státu. Všichni mi říkají, že nejistá budoucnost v zahraničí je mnohem lepší než nejistá budoucnost v zemi. Proto se všichni snaží najít jakoukoli záminku k odchodu. Lidé jsou zoufalí.“
Podle ženy nyní největšímu strachu čelí bývalí vládní a státní zaměstnanci. Ačkoli jim hnutí slibovalo amnestii, jejich tvrzením už raději nikdo nevěří. „Tálibán v Herátu denně obchází domy a doráží na rodiny napojené na vojáky z afghánských speciálních jednotek.“ Podle Afghánky se většina místních pokusí dřív nebo později utéct za hranice.
Všechny talibánce zničit, nemají právo nařizovat a zakazovat druhým jejich životy, každý má právo si žít po svém, čemu věří oni nemusí druzí, co mají co druhé trestat, mučit a zabíjet? na to nemají právo, USA když je nedokázala všechny vyhubit tak měli rozdělit stát na menší území kde by žili talíbánci analfabeti a nefachčenka po svém a na větším území Afghánci rozvíjející svůj stát a vzdělávat se pro budoucnost lepších životních podmínek když je jich víc, svět by jim měl pomoci hned než je tam všechny postřílí a strachy ovládnou, každý stát vyslat letadlo a vzít Afghánce do své země a pomoci jim, at se tam talibánci třeba po-se...nikdo jim tam dělat nebude a nejlépe kdyby žádný stát s nimi nespolupracoval tak se zničí!!! protože pracovat, číst, psát ani počítat neumí obchodovat už vůbec ne, každý stát podle velikosti není tak chudý aby se nemohl postarat o pár tisíc Afghánců, zachránit lidské životy když to nešlo tam tak je odvézt pryč! Přece nebude svět přihlížet jak mučí ženy i děti?