Rakoviny i deformace novorozeňat. Tropický ráj řeší únik radioaktivního odpadu
Blankytně azurové moře, nádherné laguny, čistě bílý písek… málokoho by při pohledu na pacifický atol Eniwetok, který je součástí Marshallových ostrovů, napadlo, že místo může být toxické. Ve skutečnosti ale je, a to hodně – na jeho území proběhla v minulém století řada jaderných testů a odpadní materiál z nich začal kvůli stoupající hladině moří unikat do okolí.
I když Eniwetok vypadá jako ráj, je to spíše jedovatá past. Laguny, které se po celém území táhnou, nejsou opravdové laguny, ale krátery, které zanechaly testy jaderných bomb. Na konci pláže, která jinak vypadá jako vystřižená z katalogu, se pak nachází betonový dóm, ve kterém se skrývá odpadní materiál z těchto testů.
Mohlo to tak zůstat další dlouhé desítky let a nikdo by radioaktivní skládku neřešil. V posledních měsících do ní ale začalo téct, čímž začaly do okolí unikat látky jako plutonium. Jaké škody tím vzniknou, se teprve vyšetřuje, ale již nyní místní obyvatele sužují vážné zdravotní problémy.
Jak to celé začalo
Atol Eniwetok se nachází zhruba na půl cesty mezi Austrálií a Havají. Dlouho šlo o obyčejný útvar v moři, až jej po druhé světové válce obsadili Američané a začali na něm provádět jaderné testy. K prvnímu došlo v roce 1948.
Nakonec jich na atolu provedli 43, všechny v rámci studené války a závodů ve zbrojení se Sověty. Mnoho starých fotografií atomových hřibů doutnajících z moře pochází právě z atolu Eniwetok. Testy postupně ustaly v 70. letech minulého století, kdy Američané začali místo uklízet a odpad shromáždili pod již zmíněný betonový dóm.
Tím mohl příběh atolu skončit, ale neskončil. Tehdejší inženýři nepočítali s tím, že dojde k natolik intenzivním klimatickým změnám a hladiny moří se jednou začnou zvedat. V 70. letech se nic podobného nedělo. Poslední roky ovšem ano a do dómů začalo zatékat.
Že radioaktivní odpad od atolu uniká, se ví minimálně od roku 2013, kdy o tom vydalo zprávu americké ministerstvo energetiky. Místní lidé to popisovali jako „jed“ a již tehdy si stěžovali na defekty u novorozeňat a časté případy rakoviny. Běžný život se totiž na atol vrátil v roce 1980, kdy jej USA prohlásilo za „bezpečný“.
Za jejich problémy pravděpodobně může plutonium, které je jednou z látek zakopaných v dómu. Patří mezi jednu z nejtoxičtějších a nejvíce karcinogenních substancí na světě a její poločas rozpadu je 24 tisíc let, tudíž není jednoduché se ho zbavit.
Poslední generace, která může přežít
Nejen globální oteplování je zodpovědné za únik materiálu. Dóm nebyl dobře postavený od svého počátku. Některé jeho části byly zpevněny pouze materiálem, který vojáci našli na atolu, tedy ulitami korýšů nebo korály.
Americká armáda je navíc nevybavila potřebným ochranným vybavením a řada z nich odpad uklízela pouze v tričkách a šortkách. Manipulovali přitom se zbytky po jaderných bombách, kdy řada z nich byla i násobně silnější než ty, které dopadly na Nagasaki a Hirošimu. Mnoho vojáků má proto doteď vážné zdravotní problémy.
Na dómu jsou podle serveru ABC zřejmě viditelné trhliny. A místní obyvatelé jsou z toho k smrti vyděšení. 150 milionů dolarů, které USA věnovaly Marshallovým ostrovům v rámci reparací za prováděné jaderné testy, vnímají spíše jako vtip. Ocenili by lepší uskladnění radioaktivního odpadu, ale k tomu stále nedochází.
Mají proto obavy, že současná generace je poslední, která na atolu bude moci žít. Mnoho školáků ví, že jakmile se odstěhují, je to možná naposledy, co svou rodnou vlast navštíví. Pokud vůbec přežijí – míra rakoviny je zde natolik velká, že lidé doslova trhnou hrůzou, nemluvě o novorozeneckých defektech. Třetina obyvatel již oblast natrvalo opustila.
Jak to asi vypadá s radioaktivitou v USA,poušti Newada kde se rovněž prováděli zkoušky atomových zbraní ??? Z LAS VEGAS SI do pouště vyjíždí tisíce návštěvníků na různých sportovních vozidlech a přitom intenzivně dýchají pouštní prach kdysi silně zamořený radioaktivními látkami......