Šijí boty i do českých obchodů za pár set na měsíc. Jaká je šichta v Indonésii?
Vynucené přesčasy, žádné sociální pojištění a plat čtvrtina státem stanovené minimální mzdy. V takových podmínkách pracují dělníci čtyř indonéských továren na boty, aspoň podle výzkumu organizací Südwind a INKOTA, které v České republice publikovala jejich partnerská organizace NaZemi. Navíc uplatňování práva na sdružování je tvrdě trestáno, což v praxi vede k nefunkčnosti odborů. Ve sledovaných továrnách se přitom šijí boty i pro značky jako Ara, Deichmann či Ecco.
Dvě ze čtyř továren zaměstnávají dělníky a dělnice pouze na krátkodobé smlouvy. Továrna PT Prima Dinamika Sentosa, která dodává pro Ecco, pouze na rok. Továrna PT Mekar Abadi Sentosa vyrábějící mimo jiné i pro německou značku Deichmann po upozornění výzkumníků změnila tříměsíční úvazky na půlroční. I tak ale porušují tamní zákony, které povolují krátkodobé najímání jen za velmi specifických podmínek.
Zákonnou pracovní dobu překračují i domácí pracovníci a pracovnice, ti jsou placeni od kusu a za běžnou pracovní dobu by si nevydělali ani na základní potřeby. Třetina ze sledovaných dělníků a dělnic také uvedla, že musí do výroby bot zapojovat i svoje děti. Jejich průměrný měsíční plat po odečtení nákladů na dopravu hotového zboží zpět se pohybuje v přepočtu kolem 776 korun, což je zhruba čtvrtina tamní státem stanovené minimální mzdy.
Manažerkou kvality si nevydělala ani na cestu do práce
Jednou z pracovnic je i Ratu, která žije i se svými dvěma dětmi v Ambarawanu. Cesta do továrny na boty jí na motorce trvá 45 minut. Začala v ní pracovat před deseti lety, když jejího manžela zavřeli do vězení. „Aby se mohla starat o své potomky, začínala jako pracovnice z domova. Už jen aby se mohla o toto místo ucházet, musela předložit nejen motivační dopis, ale i svůj občanský průkaz a rodinnou kartu. O několik dní později se už účastnila šestidenního školení, kde se naučila šít boty,“ uvádí autoři výzkumu.
„Jako domácí pracovník si od té doby musela z nejbližšího výdejního místa, které je od jejího domu vzdáleno 15 minut jízdy na motorce, vyzvednout dva pytle materiálu a o dva dny později je správně zpracované odevzdat,“ upřesnili výzkumníci. Pokud neměla podrážku se svrškem boty správně sešitou, musela to spravit přímo na výdejním místě a až poté jí byl vydán materiál na další práci.
V roce 2010 se vedení továrny rozhodlo, že bude pracovat jako dočasný dělník v sekci na zipy, o šest měsíců později byla povýšena na manažera kvality pro domácí pracovníky. Jenže její výdělky se ani nepřibližovaly jejím denním nákladům. V roce 2011 pak byla povolána zpět do továrny, ale tentokrát do sekce lepení bot.
Nejdřív přesčas, až pak domů
Ratu nyní opět šije boty doma. Továrna ji podle jejích slov měla potrestat za účast na demonstraci z konce roku 2012, při které se pracovníci domáhali smluv na dobu neurčitou. „Je placena od odevzdané boty a její plat je hluboko pod lokální minimální mzdou. Nemá sociální pojištění a továrna jí ani neproplácí náklady na cestu a nemá ani nárok na odstupné při odchodu z továrny,“ dodávají autoři s tím, že si hledá práci v jiném městě i za cenu více než hodinového dojíždění. Nevěří totiž, že se její pracovní podmínky pracovnice z domu v této továrně zlepší.
Výzkum probíhal formou rozhovorů se 117 dělníky a dělnicemi ze čtyř továren v oblastech Semarang, Jombang a Sidoarjo a s 37 domácími pracovníky a pracovnicemi. Dělníci a dělnice v indonéských továrnách jsou nuceni pracovat denně tři až čtyři hodiny přesčas nad rámec osmihodinové pracovní doby. „Řekli mi, že musím pracovat přesčas. Když jsem kvůli svým rodinným povinnostem odmítla, vedoucí mně stejně nedovolil odejít,“ uvedla jedna z dělnic.
Práce z domova bez smlouvy
Žádný z dotazovaných domácích pracovníků a pracovnic neměl s továrnou uzavřenou písemnou pracovní smlouvu. „Továrna s námi neuzavřela žádnou smlouvu, a proto nemáme nárok ani na žádné sociální zabezpečení,“ uvedla k situaci domácích dělnic jedna z nich.
„Situace v Indonésii je podobná jako v Indii či Vietnamu. Obuvnické společnosti navzdory svým CSR reportům svoji politiku odpovědnosti v praxi neuplatňují dostatečně důsledně. Měly by své etické kodexy a s nimi související dodržování pracovních standardů vyžadovat i po svých dodavatelích, a to v celém svém dodavatelském řetězci,“ uvedl k výsledkům výzkumu koordinátor kampaně Obuj se do toho Petr Mareš z organizace NaZemi.
Indonésie je pro svoji levnou pracovní sílu vyhledávanou zemí už po desetiletí. Například firma Baťa zde vyráběla již v roce 1940 a Nike od roku 1988. Nejdůležitějšími vývozními trhy pro Indonésii v současnosti jsou Spojené státy americké, Belgie, Německo, Velká Británie a Japonsko. Obuvnický průmysl je soustředěn zejména na ostrově Jáva.
A já za komárů makal v r. 1984 za sedmpade hrubého a po čtyřech létech za deset hr. na hodinu .A to v našem regionu jinde platili i méně .Dostal jsem dvě kila zálohu a dobírku nám dávali v malých bankovkách ,aby to vypadalo , že je to hodně .Na vánoce nám podnik dával pětikilo ,mistr nám sebral šest set prémií a výsledek byl mínus sto .Tak o co jsme byli lépe než v nějaké Indonésii .