Před dvaceti lety zjistil, že má HIV. „Zhroutil se mi svět. Dnes vím, že diagnózou život nekončí,“ říká advokát Petr Kalla
Když se advokát Petr Kalla před dvaceti lety dozvěděl, že má HIV, měl pocit, že jeho život skončil. Dnes mluví o své zkušenosti otevřeně a bez studu. I proto, aby pomohl těm, kteří si právě procházejí stejným šokem. V Blesk Podcastu vypráví o prvotním strachu, předsudcích, které stále přetrvávají, i o tom, jak se léčba HIV změnila natolik, že lidé s touto diagnózou mohou žít zcela běžný, dlouhý a plnohodnotný život.
Když Petr Kala před dvaceti lety zvedl telefon a dozvěděl se, že jeho test na HIV vyšel pozitivně, měl pocit, že dostal kladivem mezi oči. „Byl to naprostý šok. Celý den mám v mlze, měl jsem pocit, že všechno končí,“ vzpomíná advokát v rozhovoru pro Blesk Podcast.
Zhroutil se v práci, kde byl ten den naposledy před studijním volnem na advokátní zkoušky. Podrželi ho kolegové a také tehdejší přítel, který ho přišel vyzvednout, aby mu pomohl překonat první chvíle. „Řekl mi, že se mám soustředit jen na nejbližší dny, že to nějak zvládneme. To mě drželo,“ popisuje Petr. Pocity studu, viny i nečistoty ho ale provázely roky. „Cítil jsem se špinavý, jako by se mě všichni báli. Měl jsem pocit, že jsem pro okolí hrozbou,“ přiznává. Lékařku, která mu diagnózu sdělila, znal osobně. Test mu nabídla jen preventivně, žádné podezření neměl. „A o to byl ten šok větší,“ říká.
Petr se vrací i do doby před diagnózou. Dlouho si totiž nepřipouštěl, že je gay. „Pocházím z malého města, jiného gaye nebo lesbu jsem tam neznal. Měl jsem dokonce sedm let přítelkyni, kterou jsem miloval do maximální možné míry, co jsem byl schopen. Ale kluci mě přitahovali odjakživa,“ přiznává. Vše se změnilo, když odjel na studijní pobyt do Hamburku. „Je to otevřené kosmopolitní město v obrovskou gay scénou. Když jsem tam viděl kluky, kteří se drží za ruku, rozhodilo mě to i na několik týdnů. Po nějaké době jsem se svým spolubydlícím, který byl gay, vyrazil poprvé do gay klubu. Byla to diskotéka i s takzvanými dark roomy, kde může probíhat styk. Chodil jsem pak už pravidelně, byly to takové noci šelem,“ vzpomíná Kalla.
Ačkoliv sám uznává, že se po přijetí své vlastní identity tak trochu „urval ze řetězu“, ochranu používal. „Na kondomu jsem vždy hodně trval. Ale ano, vybavuju si minimálně jednu dvě situace, kdy jsem byl pod vlivem alkoholu a kondom jsem nepoužil,“ netají se.
Po návratu domů následoval coming out, který jeho rodiče, především maminka, zvládali těžce. „Máma mě tehdy v podstatě vyhodila z domu. Táta si vzal nitrák pod jazyk, protože byl kardiak, a mlčel. Druhý den mi ale volal, že mě má rád, jsem jeho syn a můžu kdykoliv přijet. U mámy to srovnání se s mou homosexualitou trvalo podstatně déle,“ popisuje.
To ještě nevěděl, že o pár let později ho bude čekat coming out číslo dva – svěřit se svojí diagnózou. Kamarádům to sdělil v řádu měsíců, rodině až po letech. Mamince dokonce nikdy, do její smrti to, že má HIV, tajil. Pak už ale věděl, že o této problematice chce mluvit veřejně, aby pomohl ostatním, takže přišlo odhalení před otcem a sourozenci. Opět ho podrželi.
O léčbě, předsudcích i dikriminaci
Léčbu HIV zahájil až zhruba dva roky po diagnóze. Tehdejší postupy lékařů byly totiž dost zastaralé a tak ho nechali pod dohledem, ale bez léčby. Pak začal brát prášky dvakrát denně a musel přesně dodržovat časy. „Byl to stres. Měl jsem budík, který mi každý den připomínal, že mám HIV,“ říká. Dnes se léčba HIV rapidně posunula, takže chodí na injekce jednou za dva měsíce, a léčba ho nijak neomezuje. Budoucnost vidí ještě nadějněji, už byl totiž vyvinut lék, který by mohl fungovat až šest měsíců. „Jen je zatím dost drahý a nedostupný. Ale věřím, že se to časem posune kupředu,“ doufá Petr. „Díky moderní léčbě jsem neinfekční, mám nedetekovatelnou nálož viru a nemůžu ho přenést dál. A to ani nechráněným stykem,“ zdůrazňuje Petr.
Po zhruba patnácti letech se rozhodl o své diagnóze mluvit veřejně. „Zjistil jsem, že o HIV mluví jen lékaři nebo aktivisté, ale málokdo, kdo s ním opravdu žije. Tak jsem si řekl - proč ne já,“ říká. Dnes pomáhá ostatním prostřednictvím České společnosti AIDS pomoc, které byl i předsedou. Bojuje proti diskriminaci lidí s HIV, které je ve společnosti bohužel stále dost, a to i ze strany zdravotníků. „Sám jsem se setkal se spoustou negativním reakcí ze strany lékařů a zdravotnického personálu. U zubaře mi bylo řečeno, že mě sice nemůže odmítnout ošetřit, ale byl by radši, kdybych chodil jinam. A rozhodně to není jen můj případ. Třetina lidí s HIV byla odmítnuta zubařem, 15 % u praktických lékařů, u jiných specialistů je to klidně až 50 %. Přitom největším rizikem není léčený člověk, který ví, že HIV má, ale ten, kdo o tom neví,“ upozorňuje.
Stále se setkává s neznalostí, strachem a mýty. „Mnoho lidí si myslí, že HIV rovná se AIDS, nebo že se nakazíte podáním ruky. Není to pravda,“ vysvětluje. Překvapilo ho, že při nedávném průzkumu na středních školách, si řada studentů myslela, že je před HIV ochrání hormonální antikoncepce. „A drtivá většina jich uvedla, že by si nekoupili nebalenou zeleninu od prodavače s HIV,“ dodává smutně.
Kalla dnes říká, že ničeho nelituje. „HIV mě posunulo. Naučilo mě být citlivější vůči lidem, kteří mají nějaké své omezení. Už nikoho nesoudím, nemoralizuju. Chybu může v životě udělat každý. HIV dnes už beru jako součást sebe sama,“ tvrdí. Lidem, kteří si právě procházejí tím, čím on před dvaceti lety, by chtěl vzkázat: „Vím, jaké to je, když se vám v tu chvíli zhroutí svět. Ale nejste horší lidé a HIV není konec. Dá se žít dlouhý, plnohodnotný a krásný život.“
Pokud vás tohle téma zaujalo, chcete se dozvědět víc o Petrově osobním příběhu, o tom, jak funguje Česká společnost AIDS pomoc a co vše nabízí, jak se dnes dá proti infekci HIV chránit preventivně a spoustu dalších velmi zajímavých informací, pusťte si celý Blesk Podcast. Petr Kalla totiž o tématu, o kterém se běžně příliš nemluví, umí mluvit neskutečně upřímně a zajímavě.
Mal zit normalne a nie ako zviera,karma ho dohnala,takych ludi vubec nelutujem a dobre im tak