„Do Indie a Afriky už nikdy, z Evropy mě okouzlil Zadar,“ říká Veronika Havlíková, která projela přes 50 zemí světa
Přes padesát procestovaných zemí, ne vždy jen růžové zážitky, ale zato plný kufr zkušeností, které by nevyměnila za nic na světě. Hostem Blesk Podcastu byla Veronika Havlíková – překladatelka, vášnivá cestovatelka a nově i autorka knižní prvotiny Domov je stav mysli. V otevřeném rozhovoru mluví o low-costových začátcích, nebezpečných momentech v Indii, ale i o tom, jak zvládá cestování s malou dcerou a proč by nikdy nechtěla žít jinde než v Česku.
K cestování se dostala už během vysoké školy. S tehdejším přítelem jezdila po lezeckých oblastech Evropy, spali v autě a jedli těstoviny z domova. „Byl to hodně punk, ale krásný. První delší cesta byla Indie, měsíc jsme tam žili za šest tisíc korun. Dneska naprosto sci-fi,“ vzpomíná Veronika. Později spolu procestovali i další kouty Asie nebo Venezuelu. Vše za minimální náklady, což budilo podezření okolí. „Lidi si klepali na čelo, jak to jako děláme a čím se asi tak mladá holka živí. Ale já měla při škole tři brigády a všechno šlo na cestování. Pro mě je to pořád ta nejlepší investice,“ tvrdí rozhodně.
Zatímco první indická zkušenost byla spíš dobrodružná a romantická, druhá návštěva se sestřenicí v centrální Indii přinesla řadu nepříjemných momentů. „Jednou mi muž projíždějící na motorce sáhl za jízdy na prso. Jindy taxikář pustil porno na mobilu a čekal, jak zareaguju. Byla jsem v šoku,“ popisuje Veronika situace, které jí i po letech nahání strach. „Do Indie už bych nejela ani s manželem. Viděla jsem ji a stačilo.“
Z padesátky zemí se těžko vybírá jedna, ale přesto má favoritku. „Srí Lanka. Tam mě manžel naučil surfovat, mám tam přátele, vracím se tam jako na chatu,“ směje se Veronika. Na opačné straně žebříčku zmiňuje Tanzanii a Keňu. „Bylo to hodně nátlakové. Místní vás tam berou jako chodící peněženku. A pojďme si říct, že třeba z metr padesát měřících Asiatů člověk hrůzu nemá. Z dvoumetrových černochů docela ano,“ dodává.
Veronika dnes cestuje i se svou malou dcerou. „Vzala jsem ji poprvé ve třech měsících a v pohodě. Teď už má za sebou půlku Asie,“ říká a dodává, že cestování s dětmi není takový strašák, jak se může zdát. „Režim se vždycky nějak nastaví. Hlavně se toho nebát,“ radí.
Jednu z mála dovolených s cestovkou zažila zhruba před dvěma lety v Dominikánské republice. „Byly jsme s kamarádkou a dětmi, chtěly jsme se ohřát a měly jsme na to jen týden, takže cestovka nám přišla jako dobrý nápad. Ale sama bych to už asi nepotřebovala,“ přiznává. „Když jste zavření v resortu, tak tu zemi vlastně nepoznáte,“ vysvětluje. A i když uznává, že pro starší generaci to může být pohodlnější, sama sází na svobodu, kterou cestování na vlastní pěst nabízí.
Srí Lanka za čtyři tisíce na dva týdny
A low-cost? To jde i dnes, i když ceny letenek po covidu rapidně vzrostly. „Teď letíme s bratrancem na Srí Lanku, ubytování máme za 4000 korun na 13 nocí. Samozřejmě, s dcerou bych tam třeba nejela, ale když si člověk zvládne odepřít určitý komfort, tak to jde pořád levně,“ tvrdí žena, která na svých webových stránkách cestovatelka.com radí i dalším nadšeným cestovatelům.
Na dotaz, co by poradila lidem, kteří chtějí bez cestovní kanceláře cestovat poprvé, říká: „Je to hlavně o odvaze a sebevědomí. Naučit se věřit, že všechno zvládneme – že dojdeme z bodu A do B, a že se domluvíme. Dneska, v době internetových překladačů, to jde i bez angličtiny,“ nabádá. A jako praktický lifehack přidává: „Po návratu vždycky vyperu a vyžehlím věci a hned je vrátím do kufru. Za dva měsíce jsem připravená a nemusím stresovat.“ A další důležité doporučení pro všechny? Vždycky si zaplaťte cestovní pojištění!
„Já v mládí lítala všude bez pojištění, byla jsem střelec, ve dvaceti má člověk pocit, že se mu nemůže nic stát,“ popisuje Veronika s tím, že brzy přišel vztyčený prst, který jí ukázal, že takhle ne. „V džungli na Srí Lance jsem si do nohy zapíchla trn. Do pár dní se to zanítilo a já nemohla takřka chodit. Skončila jsem v místní nemocnici, kde mi nohu rozřízli a vyčistili. Štěstí v neštěstí bylo, že šlo o vládní nemocnici a bylo to zdarma. Ale od té doby si pojištění zodpovědně platím,“ přiznává.
Ačkoliv je manželka scenáristy a režiséra Rudolfa Havlíka cestovatelkou tělem i duší, její první kniha se tomuto tématu překvapivě nevěnuje. Domov je stav mysli je román o vztazích – partnerských, rodinných i přátelských. Hlavní hrdinka Žaneta prochází během šestnácti měsíců hlubokou vnitřní proměnou – těhotenství v ní otevírá traumata z dětství a nutí ji dívat se na svět jinak. „Je v tom kus mě, kus fikce, inspirace reálnými lidmi. Psaní pro mě byla terapie,“ přiznává Veronika. „Původně jsem to chtěla vydat pod pseudonymem, protože je to opravdu dost osobní. Ale pak jsem si řekla, že když to pomohlo mně, může to pomoct i dalším,“ uzavírá.
😃 👍