Expřítel ji polil kyselinou, oslepla a bojovala o život. Dnes je vdaná, stala se maminkou a věnuje se dalším popáleným
Před jedenácti lety se jí život obrátil vzhůru nohama. Bývalý přítel, se kterým strávila dva a půl roku, neunesl její nový vztah a rozhodl se jí pomstít tím nejhorším možným způsobem. Počkal si na ni při cestě do práce a do obličeje jí vychrstl kyselinu. Tehdy pětadvacetiletá Martina Izingová trvale přišla o zrak a dlouho bojovala o přežití. Ale, jak sama říká, svůj život si vzala zpátky. Dnes je vdaná, má rok a půl starého syna a spoluzaložila organizaci na pomoc lidem v podobné situaci.
„Byla jsem mladá aktivní žena, co měla celý život před sebou a spoustu plánů do budoucna. Chodila jsem tehdy s klukem, který byl dost zaměřený na sebe, trochu narcistický typ, ale já to dlouhou dobu přehlížela,“ vzpomíná Martina v novém díle pořadu Blesk Podcast. Svému tehdejšímu partnerovi se prý hodně podřizovala a omlouvala ho, pro rozchod se rozhodla až poté, když zjistila, že má vedle ní ještě paralelní vztah.
Bývalý přítel rozchod odmítal akceptovat a poslední kapkou paradoxně bylo, když si Martina po několika měsících našla někoho nového. Při nastupování do aute ji polil koncentrovanou kyselinou sírovou. „Kyselina mi poleptala obličej, ruce, nohu, jícen i žaludek. Jak jsem se lekla, část jsem jí totiž i spolkla a dva týdný jsem doslova bojovala o život, protože jsem měla žaludek tenký jako papír,“ popisuje děsivé okamžiky.
Z nejhoršího se dostala, ačkoliv její šance byly podle lékařů padesát na padesát. Vyhráno ale rozhodně neměla. „Z mladý holky jsem se stala někým, kdo byl odkázaný na pomoc ostatních, nezvládla jsem sama vůbec nic. Byly to měsíce operací, reoperací, rehabilitací, tlakování jizev… Nikomu bych to nepřála,“ říká Martina během rozhovoru.
Dlouho navíc nevěděla, že ztráta zraku je definitivní, lékaři jí to napřímo neřekli. „Asi to tušili, ale i z nějakého psychologického hlediska mi to dávkovali postupně,“ vysvětluje. Obecně prý byl boj s psychikou ještě mnohem náročnější než samotná zranění. „Nevěděla jsem, jestli se ještě někdy budu moct vrátit do normálního života, jestli se mě lidi na ulici nebudou bát, jestli si ještě někdy najdu partnera, jestli se před někým budu moct svléknout. Ten proces navracení se do nějakého "normálu", byl hodně těžký,“ přiznává otevřeně.
Deset let docházela na terapie k psychologovi, bez něj by se, podle svých slov, s tím vším vypořádala jen těžko. „Bez odborné pomoci bych to určitě nezvládla. Neměla jsem vyloženě sebevražedné myšlenky, ale samozřejmě mě napadalo, jestli má takový život, který mě čeká, vůbec smysl,“ připouští.
Smysl ale našla. „Vždycky říkám, že jsou jen dvě možnosti. Buďto si svůj život vzít zpátky nebo sedět doma v koutě a být izolovaný od zbytku světa. Říká se tomu sociální smrt a u pacientů, kteří jsou takto zásadně popálení, to bohužel nastává dost často,“ říká Martina s tím, že lidé, kteří se po podobných zraněních vrátili do běžného života, by se dali spočítat na prstech rukou.
Cesta Martiny byla během uplynulých jedenácti let složitá, nakonec se ale našla v pomoci druhým. Jednak se angažuje v pomoci seniorům a především spoluzaložila organizaci Burn Fighters, která se věnuje právě popáleným, jejich blízkým, ale třeba i prevenci na školách a přednáškám pro zdravotnický personál. „Mně samotné tehdy hodně chyběl někdo, s kým bych si mohla promluvit, a kdo něco podobného sám prožil. Mám skvělou rodinu, skvělého terapeuta, ale ta osobní zkušenost někoho dalšího by mi určitě pomohla. I proto přišla myšlenka na založení Burn Fighters,“ vysvětluje.
Svatba a nakonec i dítě
A dařit se Martině začalo i v osobním životě. Po několika neúspěšných vztazích, kdy už na randění takřka rezignovala, potkala svého současného manžela. „Já překvapivě začala randit docela brzy po těch událostech, ale nebylo to úplně úspěšné. Často to byly takové bizarní typy. Už jsem si říkala, že na to kašlu, že mi je samotné dobře, že se budu věnovat práci," prozrazuje s tím, že trochu z donucení vyrazila na kafe s mužem, kterého si okamžitě zamilovala její vodicí fenka zlatého retrívra a následně i ona sama.
Vzali se a loni v létě přivedla Martina na svět jejich prvního syna. „Mateřství si hrozně užívám, dřív mě ani nenapadlo, že by mě to mohlo až tolik bavit. Zhruba do třiceti let jsem byla přesvědčená, že děti ani nechci a teď jsem z něj úplně vyřízená,“ směje se. Péče o malé dítě je ale náročná i bez fyzického hendikepu, takže měla Martina logické obavy, jestli vše zvládne. „Strach byl, ale zatím jsem si vždycky našla nějakou cestu, aby nás moje fyzické limity neomezovaly. Když byl menší, bylo to snadnější, ale zatím se nevyskytlo nic, co bychom nezvládli. Dělám vše přirozeně a zvládám si s ním třeba i prohlížet knížky, chodíme na kroužky a podobně. Nechci, aby ho můj stav jakkoliv omezoval. Řekla bych, že se synovi věnuju víc než leckterá vidící matka. Možná proto, že mám nějaký komplex, aby bylo vše perfektní a aby tím nijak netrpěl,“ uzavírá.
Pokud vás příběh Martiny, a to, jak se se svým osudem dokázala poprat, zajímá, poslechněte si celý Blesk Podcast. Je to obdivuhodné a vaše běžné problémy vám pak možná budou připadat o dost menší a malichernější.
Respek a laska patri teto mamince. ❤️