Neuvěřitelný život komtesy Laty Brandisové: Jedinou vítězku Velké pardubické ožebračili komunisté
Narodila se do šlechtické rodiny, odmalička milovala koně a v poslední Velké pardubické před druhou světovou válkou vyhrála jako první a dosud jediná žena. Život jí neustále házel klacky pod nohy, komunisté ji nakonec po převratu obrali o všechno. V pětaosmdesáti zemřela na zápal plic.
Byla jednou z devíti sourozenců, kteří se narodili hraběnce Johanně Schäfferové a hraběti Leopoldu Brandisovi. Celé její jméno bylo Marie Immaculata Brandisová, každý ji ale znal jako Latu. Už od osmi let se učila jezdit na koni a v deseti dokázala sama řídit bryčku.
Vztah její rodiny ke koním a jezdectví byl daný – babička z otcovy strany byla rozená Kinská, prastrýc byl jedním ze zakladatelů Velké pardubické. Brzy se začala koním věnovat naplno a jezdila do Chuchle trénovat koně. Ženy tehdy závodit nemohly, ale to Latu nijak zvlášť nezajímalo.
Muži se jí báli
V jednadvaceti se zúčastnila dostihu s muži, ale spadla a pánům byla spíš k smíchu. Po první světové válce vévodila ženským závodům, které několikrát vyhrála. Nakonec se rozhodla účastnit i Velké pardubické.
Závodníci byli proti – tvrdili, že závod je pro ženu příliš obtížný, ve skutečnosti se ale báli, že je všechny zesměšní. Podali protest, jenže britský Královský Jockey Club, který určoval pravidla, uvedl, že nic nebrání tomu, aby se žena dostihu zúčastnila. Po pěti pádech skončila pátá. O tři roky později doběhla čtvrtá, další rok třetí. S klisnou Normou doběhla jeden rok dokonce druhá.
Roku 1937, když už byla válka na spadnutí, osedlala Normu naposledy. A společně porazily nabubřelé Němce, včetně vítěze předchozích dvou ročníků. Tribuny s 40 000 diváky propukly v absolutní šílenství, všichni bouřili radostí nad vítězstvím nadané Češky.
Jen o rok později ale bylo všechno jinak, Velká pardubická se nekonala a statek Latiny rodiny dostal do rukou správce. Výnosy z něj šly protektorátu, a rodina tak neměla příjem. Když chybělo do konce války jen pár dní, Lata zaslechla volání rozhlasu o pomoc a na loďce doveslovala přes Vltavu do Podolí, kde tři dny a noci pomáhala ošetřovat zraněné v lazaretu.
Komunisté ji o všechno obrali
O rok později už Lata opět seděla v sedle na Velké pardubické. Zlámala si ale klíční kost, o rok později znovu, v roce 1949 nastoupila znovu, ale na Hadím příkopu se po pádu ocitla ve změti kopyt a padajících koní – měla proraženou lebeční kost, komplikovanou zlomeninu nohy, zlámaná žebra, klíční kost a pohmožděnou páteř. Týden byla v kómatu a později už se dokázala pohybovat jen s hůlkou.
Zámek, kde Lata se zbylými sestrami žila byl zestátněn a komunisté ženy později vystěhovali do chaty na samotě u Bojova, kde nebyla zavedená ani voda ani elektřina. Lata dokonce utrpěla malou mrtvici, ale už pár dní poté opět u chaty sekala dříví. Roku 1979 zemřela jedna ze sester, později se druhá odstěhovala do Řitky a Latu odvezl synovec na zámeček do Rakouska. Půl roku na to dostala zápal plic a v květnu 1981 vydechla naposledy.
