Estébáci tátovi vymlátili zuby a zavřeli ho do uranových dolů: „Máma zvažovala sebevraždu,“ vzpomíná Vladimír
Vladimír Lakva mladší s pohnutím vzpomíná na svého otce sedláka, kterému komunisti při „výslechu“ vymlátili zuby a poslali ho do uranových dolů v Jáchymově. Udělali to, aby se mohli zmocnit jeho statku a zařadit ho pod JZD. Lakva starší přitom rodinné dědictví dával po válce v potu tváře do pořádku a na statku dřel od rána do večera.
Když Vladimíru Lakvovi staršímu komunisté v roce 1953 vzali rodinný statek, kde s manželkou a malým synem hospodařil, tušil, že rodinu uvidí až za pěknou řádku let. Režim Vladimíra poslal do pracovního tábora v jáchymovských uranových dolech pro výstrahu ostatním sedlákům v okolí Bohůňovic na Hané, aby se nezpěčovali násilné kolektivizaci a převádění jejich majetků pod JZD. Jeho příběh připomněl Český rozhlas Plus.
Státní bezpečnost si pro pana Lakvu přišla přímo na statek, kvůli kterému se zadlužil a dřel na něm od rána do večera. Traktor Lakvovi neměli, pracovali ještě postaru, koně v zápřahu. „Šel se rozloučit s koňmi a kravami a pak ho odvezli. Neřekli nám proč a kam,“ vzpomíná jeho syn Vladimír Lakva mladší. Jeho tátu estébáci křivě obvinili ze spolupráce s protikomunistickým odbojem a při „výslechu“ mu vymlátili zuby. Nešťastný příběh Lakvových přinesl web projektu Paměť národa.
S milovanou manželkou Marií a synem se pan Lakva téměř neviděl až do roku 1960, kdy ho v rámci amnestie propustili. Jen jednou. To když ho Marie s Vladimírem přišli poprvé navštívit do vězení. Pro všechny to byl ale tak traumatický zážitek, že se společně dohodli, že bude lepší, když už chodit nebudou. Tak se rodina opět spojila až za dlouhých sedm let.
Sebevraždu odmítla kvůli synovi
Maminka Marie s jedenáctiletým Vláďou upadli po odsouzení pana Lakvi do chudoby. Úřady je nuceně přestěhovaly až k hranicím na Liberecku, kde nedostali k dispozici nic než vybydlenou cimru ve vybydleném baráku s vymlácenými okny. Jak se Marie později synovi svěřila, tou dobou uvažovala o sebevraždě. Jen kvůli němu ji ale nakonec nespáchala, protože by se o něj neměl kdo postarat.
Shledání Lakvových po letech, v roce 1960, bylo srdceryvné, a jejich další soužití velmi smutné. Trauma z nespravedlivého věznění, státního násilí a nucených prací pana Lakvu změnilo k nepoznání. „Otec se pořád strašně bál, zamykal už v pět hodin odpoledne. Vůbec to nebylo jako před kriminálem,“ řekl pro Paměť národa syn Vladimír, který příští rok oslaví osmdesátku. „Nebyla s ním pořádná řeč. O tom, co prožil ve vězení a v dolech, skoro nemluvil… Vůbec toho moc nenamluvil,“ řekl ke smutné proměně svého otce.
Neslavný návrat-nenávrat
Protože se státnímu zemědělství začalo nedostávat pracovních sil, „milosrdně“ režim rodině v roce 1965 dovolil bydlet společně v jedné místnosti na jejich bývalém statku, který ovšem za léta „péče“ jézéďáků notně zchátral. Vladimír starší musel pracovat jako dělník v kamenolomu, zbytek rodiny u krav ve státním podniku.
Pan Lakva se ještě od syna Vladimíra na statku dočkal vnoučat. Zemřel v roce 1981. Své rehabilitace a navrácení majetku se bohužel nikdy nedočkal. Statek rodina po revoluci opravila, v přetržené hospodářské tradici už ale na něm Lakvovi nikdy nepokračovali.
