Rodiče postižených dětí často trpí: Antidepresiva, hodina spánku denně nebo neúmyslné trápení dítěte
Rodiče postižených dětí nezřídka zažívají traumata. Život se jim obrátí naruby, zaběhnuté zvyky jdou stranou, často společně i s jejich zdravím. Někteří jsou na antidepresivech, jiní potřebují pomoc psychologa. Jsou ale i případy, kdy svou přehnanou láskou a vidinou „lepší budoucnosti“ svému dítěti spíš ubližují…
Žádný rodič nechce, aby jeho dítě bylo nějak zdravotně znevýhodněno. A právě rodiče jsou většinou ti, co to psychicky a často i fyzicky odnesou nejvíce. S náhlou změnou celého života se musejí vyrovnat a zároveň stále fungovat na 100 %.
Péče o postižené děti totiž není lehká a zároveň ani levná. Mezi to patří i vztahové problémy nebo i sociální vyloučení. A právě proto teď několik rodičů v rámci webináře rehabilitačního centra Sarema o podobných problémech promluvilo.
Tchýně nechápe, proč má postižené dítě
„Moje tchýně nechápe, jak můžu mít syna s mentálním postižením a na vozíku, když mám vysokou školu. Musela jsem si také najít nový okruh přátel, protože s vozíčkářem je to prostě komplikovanější než se zdravým dítětem,” popsala jedna z matek zarážející situaci v rodině.
Přitom podpora těch nejbližších, mezi které patří i tchýně, je ta nejdůležitější. Z druhé strany pak takovéto „nepochopení“ muže ze strany blízké osoby hodně zabolet.
Podle psychologa Hynka Latta se jedná o sekundární traumatizaci, které rodiče musejí čelit. „Když použiji extrémní příklad, tak můžeme být přesvědčeni, že naše dítě bude právníkem, a najednou zjistíme, že je mentálně postižené. Rodiče tedy mají jakousi představu o životě, která se rozplyne,“ vypráví psycholog. I on sám je na vozíčku a podobná situace ho donutila k tomu psychologii vystudovat a pomáhat ostatním.
Když odejde táta
Časté jsou i případy, kdy to táta od rodiny jednoduše nezvládne. S manželkou se proto rozvede a od rodiny odejde. Matky jsou pak na vše samy, čelí nejen psychickému a fyzickému vyčerpání, ale i finančním potížím.
Musejí opustit práci a naplno se věnovat dítěti. Vlivem toho všeho se pak mnoho z nich dostane do fáze, kdy musí brát antidepresiva. „Přichází to ve vlnách. Máme po zdravotní stránce pravidelně horší a lepší období. Můj syn má devět let a vědomí toho, že to takto půjde dlouhodobě, je velmi vyčerpávající,“ uvedla jedna z maminek.
Dojde jim to až po kolapsu
„Rok jsem doma měla zvedák a vůbec jsem ho nepoužívala,” vypráví jiná maminka. Váží 48 kilo a musí se starat o dítě, které váží 20 kilo. Sama se nevědomky fyzicky zničila. „Ale v tom zápřahu vám to nepřijde, vy v ten moment nepřemýšlíte, že byste to dítě neměl tahat sám. Takoví rodiče to řeší pozdě, třeba až ve chvíli, kdy zkolabují nebo jim vyhřezne plotýnka,“ doplnila s tím, že si rodiče musejí uvědomit, že jejich zdraví je na prvním místě. Kdyby se rodičovi něco stalo, o dítě se nebude mít kdo postarat.
Jen hodina spánku denně
Jde ale i o spánek. Některé matky spí třeba jen hodinu nebo dvě denně. „Neustále jsem přemýšlela, jestli jsem přes den stačila všechno udělat a přihlásit syna na všechny dostupné terapie. Potom jsem se zase začala budit, kdykoli syn změnil typ dýchání. Mám u postele chůvičku a hodně lidí už mi říkalo, že je to špatně. A dokonce, když se neprobudí, tak ho chodím kontrolovat, proč se neprobudil a proč nic nechce,” podělila se další z žen. Ta je často ve stresu z usínání dítěte, které trpí epilepsií. Záchvat nejčastěji přichází ve fázi usínání.
Přehnanou láskou k horšímu
Některé rodiče si na druhou stranu odmítají přiznat realitu. Setkává se s tím i sociální pracovnice Saremy Kristýna Kolínková. Dochází k tomu například po rehabilitacích, kdy jsou nejvíce znatelné pokroky dítěte. Rodič pak lehce propadne lichému dojmu, že jejich dítě už bude v pořádku.
A na to konto pak dítě může i trpět. „Nechtějí pořizovat kompenzační pomůcky, třeba lepší kočár nebo vozíček. Řeknou si - z toho kočárku, co máme, vyroste, a pak už bude chodit, takže vozík nebude potřebovat,” vypráví sociální pracovnice s tím, jak rodiče mohou své dítě dokonce zdravotně poškodit, byť neúmyslně.
„Dítě paradoxně nechávají ve starém kočárku, ze kterého už vyrostlo, a ničí to, co s našimi fyzioterapeuty pracně nacvičilo, například postavení páteře. Způsobují tím dítěti dokonce bolest. Řeknou mi na to - ale ona už ho za rok nebude potřebovat! Přála bych si, aby se rodiče dívali na situaci reálně,” dodává Kolínková
Dítě nechají hladovět…
Jsou i případy, kdy rodiče nechají své dítě radši hladovět. A bohužel nejsou ojedinělé. Většinou proto, že nechtějí přistoupit na zavedení tzv. PEGu do břicha. „Ty děti jsou na hranici podvýživy, ale rodič si nechce připustit, že právě jeho dítě má problém, kdy není fyziologicky schopno přijímat potravu a léky jinak,“ zakončila Kolínková.
Podle psychologa je důležité rodičům říkat pravdu a konfrontovat je s realitou. „Může se stát i zázrak, ale je nezodpovědné na něj čekat. Je nutné se rozhodovat tady a teď, hrát s kartami, které máme na stole,“ uzavřel.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.