Středa 14. duben 2021
Svátek slaví Vincenc, zítra Anastázie
Oblačno, déšť se sněhem 6°C

Dva Slováci po útěku z Osvětimi šokovali svět: Prominenti kukátkem sledovali zplynování a spálení židů

7. dubna 2021
06:15

Přesně před 77 lety, 7. dubna 1944 se v koncentračním táboře v Osvětimi začal psát příběh, na jehož konci byla první zcela nezpochybnitelná informace o existenci nacistických vyhlazovacích táborů a také přibližně 200 tisíc zachráněných lidských životů. Hlavní postavy tohoto příběhu se jmenují Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba. Prvnímu bylo v té době 25 a druhému 19 let. Oba mladíci byli slovenští židé, kteří se po dvou letech, které strávili v osvětimském pekle, rozhodli utéct. Jejich šance porazit takřka dokonalý systém vyhlazovacího tábora byly minimální…ale oni to dokázali.

Tři dny strávili Wetzler s Vrbou skrytí pod prkny a dalším stavebním materiálem v zóně mezi dvěma strážními okruhy tábora. Teprve po uplynutí této doby, když nacisté konečně stáhli stráže z vnějšího okruhu, v deset hodin večer třetího dne, se odvážili vylézt. Cesta k naději byla volná.

Rudolf Vrba později vzpomínal na okamžik, kdy poprvé spatřili noční osvětimský tábor zvenčí, takto: „Jasná světla kreslila v temnotě měkkou žlutou stezku a dodávala celému místu tajuplnou auru, která byla téměř krásná. My jsme ale věděli, co ta strašná krása znamená.“

Tři týdny strávili Wetzler s Vrbou na útěku, než se přes Beskydy dostali do slovenské Žiliny. Tam vyhledali místní židovskou komunitu a té začali vyprávět, co se v Osvětimi odehrává. Bylo to něco, co si v té době ještě vůbec nikdo nedokázal představit.

Oba mladíci vyprávěli například toto: „Uvedení prvního krematoria do provozu byli přítomni prominentní hosté z Berlína. Program se skládal ze zplynování a spálení 8 000 krakovských židů. Hosté, jak důstojníci, tak i civilisté, byli s výsledkem neobyčejně spokojeni a speciální kukátko na dveřích plynové komory bylo v neustálém provozu. Chvály na nově postavené zařízení nebraly konce.“

Zpočátku jim nikdo nevěřil. Ale když trvali na svém a jejich oddělené výpovědi se zcela vzácně shodovaly – včetně odhadu počtu lidí jednotlivých národností, kteří byli v Osvětimi zplynováni (celkově uváděli Wetzler s Vrbou číslo 1 765 000), došli jejich posluchači k názoru, že ti dva nejspíš mluví pravdu.

Vrba později vzpomínal: „Podal jsem jim vlastně celý příšerný obraz. A když jsem skončil, zopakoval jsem jim první slova, která jsem jim řekl: ‚Má zemřít milion Maďarů. Osvětim je na ně připravená. Ale když jim řeknete pravdu, vzbouří se. Nikdy nepůjdou do pecí‘.“ 

Wetzler s Vrbou pak nadiktovali dvaatřicetistránkovou zprávu o osvětimském táboře, která je dnes považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století. Ta se pak po šesti týdnech dostala oklikami do Ženevy, odsud do Londýna a v červnu 1944 poprvé odvysílala informace z ní BBC a přetiskly je New York Times. Jenomže to už bylo z velké části pozdě…

Příběh Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby má tedy dva možné konce – a každý si může vybrat, který považuje za důležitější. Tohle je ten špatný: šestitýdenní odklad zveřejnění jejich zprávy způsobil, že do Osvětimi bylo deportováno přes 400 tisíc maďarských židů, z nichž drtivá většina se už domů nikdy nevrátila.

A toto je ten lepší: po zveřejnění zprávy se maďarská vláda admirála Horthyho ocitla pod obrovským mezinárodním tlakem a v červenci 1944 deportace zastavila. Podle kvalifikovaných odhadů to zachránilo životy dalších dvou set tisíc lidí.

Ať už vyberete kteroukoliv z variant, jedna věc zůstává nezpochybnitelná. Díky odvaze Alfréda Wetzlera (zemřel v roce 1988 v Bratislavě ve věku 69 let) a Rudolfa Vrby (zemřel jako jednaosmdesátiletý v kanadském Vancouveru, kde působil jako profesor farmakologie a špičkový odborník na biochemii mozku) byl celý svět přinucen přestat zavírat oči před jedním z nejstrašnějších zločinů v celé historii lidstva.   

Další videa