14°C
Těchonínské tajemství 50. let: V kasárnách žily stovky uprchlíků, v márnici končili i živí
V 50. letech žilo v Těchonických kasárnách velké množství řeckých uprchlíků. Šlo především o partyzány z řecké občanské války, kteří museli po porážce komunistické strany ze země z politických důvodů uprchnout. Kdyby zůstali, čekalo by je vězení, nebo dokonce trest smrti. O tom, že žijí v Orlickoústeckém okrese, v té době téměř nikdo nevěděl. Mnozí z Řeků přišli do Česka ve strašném stavu a v kasárnách jich velké množství zemřelo. Někteří však začali nový život. O Těchoníně promluvil Konstantin Papasavoglu, který tam žil jako dítě. Na pobyt vzpomíná s láskou a to i přesto, že tam viděl umírající a těžce nemocné.
„Pamatuji si, že lidé neměli ruce, nohy. Byli nevidomí, těžce nemocní i úplně bezmocní, sami bez cizí pomoci nemohli přežít. Československo jim vytvořilo prostředí pro důstojný pobyt a poskytlo dlouhodobou léčbu,“ popsal pamětník pro projekt Paměť národa. Během 50. let žilo v malé obci na východě Čech asi 600 řeckých uprchlíků, sám pan Papasavoglu v Těchonínských kasárnách prožil 6 let svého života. Jak sám říká, je zřejmě jeden z mála žijících lidí, kteří tam bydleli tak dlouho.
Konstantin se narodil v Šumperku, jeho tatínek pak začal pracovat pro Červený kříž, který působil v Těchoníně, a tak se rodina přestěhovala. „Táta byl těžce nemocen. Vyprávěl, že v horách spal v dešti, v zimě jen na větvích přikrytý dekou. Tajil, že vyplivuje krev. Před každým odjezdem do nemocnice se s maminkou loučil a ona přede mnou a sestrou skrývala slzy,“ zavzpomínal pan Papasavoglu a zároveň vyjádřil vděčnost českým lékařům za to, že se o jeho otce dobře starali.
Živí lidé v márnicích
Nemocných tam bylo hodně, někteří byli dokonce přesouváni do márnice, přestože ještě žili. Jednoho dne, slyšel jak se rodiče baví o tom, že se táta půjde rozloučit s umírajícím kamarádem. Tajně otce sledoval. „On ještě nebyl mrtvý a už ležel v márnici. Tak to tam bývalo. Pořád jsem viděl průvody za rakví, které mířily z kasáren na hřbitov.“
S místními se řecká komunita sžila velmi dobře. Ti, kteří nebyli ve špatném zdravotním stavu pomáhali místním při práci na polích, v lese. Mnozí chodili sbírat borůvky, maliny, šípky a ty pak prodávali v prodejně. Studánce, kterou vyzdili se dodnes přezdívá řecká studánka.
Nejvíce lidí v kasárnách žilo v roce 1956, po potlačeném povstání proti stalinistickému režimu v Maďarsku se totiž tamní řečtí emigranti obávali, aby v zemi nedošlo k občanské válce a raději utekli jinam. O čtyři roky později se rodina Papasavoglu z Těchonína odstěhovala a o rok později byl domov Červeného kříže zrušen.
Přestože se pan Konstantin stále cítí být Řekem, za svou vlast považuje Česko. „Je to zvláštní pocit. Zajímám se o řeckou historii, abych vše pochopil, a zároveň nikdy nepřestanu být vděčný za pomoc a podporu, kterou Češi řeckým občanům v padesátých letech poskytli,“ uzavřel vyprávění.
Vzpomínky pamětníka byly zaznamenány pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.