9°C
Tradice jsou tradice a vánoční svátky jsou jich plné. Po celém světě se lidé scházejí u ozdobeného stromečku, dávají si dárky, jedí speciální pokrmy a kochají se rozličnými ztvárněními narození Ježíška. Jsou ale země, kde mají obyčeje, jaké nikde jinde nenajdete. Někde je třeba běžnou součástí rodinného betléma – vedle klasického Ježíška v plenčičkách, oslíků a tří králů – doslova a do písmene kakající figurka i s „nadílkou“, kterou po sobě zanechala; někde jezdí na Půlnoční do kostela na kolečkových bruslích a jinde zase stromeček zdobí něčím, co by česká hospodyňka považovala za špatný vtip: pavoučí sítí. Okřídlené rčení o jiném kraji a jiném mravu zkrátka i na období Vánoc sedí jako ulité!
Pokakaný betlém, do kostela na bruslích a s lebkou na koledu: To nejlepší z vánočních zvyků i zlozvyků
1.Itálie: Dárky nenosí děťátko, ale ošklivá čarodějnice
La Befana, tak je na Apeninském poloostrově zvaná osoba, která hodným dětem rozdává dárky. Je to ošklivá, ale hodná stará paní. Stejně jako české čarodějnice, i Befana používá jako dopravní prostředek staré koště, a na něm svoji nadílku rozváží lidem. Dělá to ale až v podvečer svátku Tří králů 5. ledna, protože v Itálii, stejně jako třeba ve Španělsku, se dárky rozdávají až v lednu – 24. prosince je „jen“ dnem velkých rodinných sešlostí a opulentního hodování.
Podle pověsti Befana kdysi dávno hledala Betlém, ale nenašla ho, a hledá ho dodnes. Do domácností se spouští stejně jako Santa Claus komínem a pro zlobivé děti má vždy připravené i uhlí, stejně jako čert pro naše uličníky na začátku prosince. Protože ale už má chudák paní něco za sebou, ani na ni obdarovaní lidé nezapomínají. Nechávají pro ni připravený talíř brokolice (tu ona ráda), nějakou kvalitní pikantní uzenku a číši dobrého vína.
2.Japonsko: Tradiční vánoční pokrm? Přece kuře z KFC!
Tato skutečně podivuhodná japonská tradice začala v roce 1974. Na úplném začátku byl marketingový plán manažera první pobočky KFC v Japonsku. A musí se říct, že jeho nápad mu vyšel více než na výbornou - dnes pobočky po celé zemi mají v prosinci prodej, který 10krát překračuje běžné tržby v průběhu roku. 25. prosince se v Japonsku skutečně lidé „slavnostně“ řadí do front na své „sváteční“ jídlo a odnášejí si je vítězoslavně k domácímu krbu jako Češi kapra nebo Anglosasové krocana.
Nápor na pobočky je takový, že firma musí přijímat objednávky na vánoční porci kentuckého kuřete dobré dva měsíce dopředu. Jinak ale obyvatelé asijského souostroví na Vánoce moc nehrají. Mnozí je pojímají jako prosté romantické svátky na způsob Valentýna, no a další obrovská hromada lidí je prostě neslaví.
3.Španělsko: Hovínko v betlému aneb pokakané štěstíčko
Vy nemáte tuhle figurku v betlému? Ani alespoň umístěnou na komodě na dobře viditelném místě? Ve Španělsku se bez ní Vánoce neobejdou. Panáček nebo panenka v podřepu nad naturalisticky ztvárněným hovínkem krášlí domácnosti zejména v nejbohatším španělském regionu, v Katalánsku. Některé stánky na adventních trzích tuto dekoraci mají jako svůj jediný sortiment. Na prodej mají nejen tradiční figurku chasníka v bílé košili a černých kalhotech na půl žerdi, ale svoji by si tu našla leckterá celebrita, nebo známý politik, nechybí například ani proslulá výtvarnice Frida Kahlo.
Název figurky je El Caganer. Ve španělštině to doslova znamená „kadič“ nebo „kakač“. S oblibou se umisťuje i přímo do velkého rodinného betléma a je typickým vánočním povyražením ho v těch velkých a nepřehledných betlémech dlouho hledat a radostně nacházet. El Caganer přišel za Pyreneje někdy na přelomu 17. a 18. století, aby přinesl celé rodině štěstí. Ano, kousek toho pokakaného štěstíčka, jak se říká i v našich luzích a hájích. Jeho cílem samozřejmě nebylo být neslušně obscénní, nýbrž popisně skutečný a hlavně upřímný. Vždyť to dělají všichni.
4.Wales: Koleda s pravou lebkou koně na hlavě
Ve Walesu o Vánocích po ulicích chodí koňská lebka nabodnutá na tyči. Prý nosí štěstí. Místní lidé tomu věří a nedají na svoji tradici dopustit. Lebky bývají nazdobené pentlemi a dalšími ozdobičkami, ale vždy jen tak, aby na lebku bylo stále dobře vidět. Vzadu má připevněný přehoz, pod nímž se ztrácí koledník, který tyč s hlavou nese. Výjev tak získává lehce záhrobní, halloweenský nádech. Jedná se většinou o skutečné koňské ostatky. Skupinky chodí s hlavou po obci, a koledují. Tradici se říká anglicky Mari Lwyd a velšsky „Y Fari Lwyd“ (vyslovuje se - velmi přibližně - jako „i vári luid“).
Není pro ni vyhrazený žádný konkrétní den. Procesí můžete potkat na ulici po celé Vánoce až do pozdního ledna. Někdy se s ním začíná dokonce už na svátek zemřelých. Své kořeny má snad u starých dobrých Keltů. Církev se v průběhu historie k tomuto obyčeji stavěla s nelibostí a snažila se ho zakázat. Chození od domu k domu a zpívání výměnou za jídlo a pití ale zůstalo, lidé si nahastrošenou koňskou hlavu nenechali vzít. Což je dobře, svět tak aspoň nepřišel o jednu zajímavou a pradávnou tradici.
5.Ukrajina: Je libo pavučinku na stromečku?
Nejčastější ozdobou, která by našince na Ukrajině praštila do očí, je pavoučí síť. Ukrajinský vánoční stromeček může být pavučinami doslova celý obsypaný – ale na rozdíl od waleských koňských lebek nejsou skutečné. Jsou to zkrátka ozdobičky jako každá jiná. V některých domácnostech sem tam nějaká ta pavučinka doplňuje klasické kouličky a andělíčky, jinde je ovšem na stromečku pavoučí lovecké náčiní zcela dominantním prvkem. Někdy si lidé zdobí větvičky stromku i věrně vyhlížejícími (ale jinak naprosto krotkými) figurkami pavouků.
Neobvyklá dekorace má přinášet hodně štěstí a zdraví (ostatně jako většina obyčejů, které se o Vánocích praktikují). Paradoxně je ale původ téhle pavučinové tradice spojen s velkou chudobou. Pověst praví, že jedna chudá rodina si svůj vánoční stromeček vypiplala z borovicové šišky, jejich chudoba jim však neumožnila ho ničím nazdobit. Když ráno na Štědrý den vstali, spatřili, že se o ozdobení stromečku postarali pavoučci, kteří přes noc na větvích utkali své sítě. Od té doby lidé dělají to samé.
6.Venezuela: Jdeš do kostela? Vem si brusle!
V hlavním městě jihoamerické Venezuely mají v zimě celkem přívětivé klima, na Vánoce se tam teploty vzduchu pohybují kolem 20 stupňů Celsia. Nehrozí tak plískanice ani namrzlé chodníky jako u nás. Lidé si proto mohou po ulicích jezdit, na čem zrovna chtějí a potřebují. A tak se rozhodli, že na Půlnoční mši chtějí a potřebují jezdit na kolečkových bruslích. Pěkně celé rodiny najednou.
Tento způsob dopravy do chrámu se velmi dobře ujal a stala se z něj rozšířená tradice. Dokonce tak rozšířená, že některé čtvrtě dvoumilionového hlavního města na Štědrý den uzavírají silnice pro auta, a to až do 8. hodiny ranní. Po skončení vánoční mše svaté - a po sportovním výkonu - se rodiny v noci ještě scházejí na kafe a další pochutiny.
7.Island: Krvežíznivá velká kočka Yule sežere každého, kdo nemá oblečení na zimu!
Na Islandu je třeskutá zima a vždy bylo třeba na ni být dobře připraven. O to, aby lidi neumrzli, má starost i jedna zvířecí postava z temných islandských pověstí. Dělá to ale značně svérázně a nemilosrdně. Obrovská krvežíznivá kočka Yule se s nikým nemazlí a každého, kdo před Štědrým dnem nemá dostatek vhodného teplého oblečení, prostě sežere. A celá ta temná vánoční tradice s Yule (islandsky Jólakötturinn nebo Jólaköttur) začala jako výhružka.
To bylo tak. Farmáři, aby si před zimou zajistili dostatek zpracované podzimní vlny, začali pracovníkům vykládat, že pokud materiál nebude včas zpracovaný, něco strašného se jim stane. Zřejmě povídačky o líté šelmě obcházející dílny a manufaktury zafungovaly (na děti fungují znamenitě), a na světě se ocitla zbrusu nová tradice. Obrázky a sošky tajemných černých koček jsou na Islandu stejně běžné jako u nás andílci nebo v Katalánsku panáčci vykonávající potřebu na zem.
- Související
Témata:
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.