Sledge hokejista Zdeněk (37) myslel na nejhorší, dnes vyhlíží mistrovství světa: Funguju na 150 procent!

Autor: chal - 
2. 3. 2019
05:01

Zdeněk Šafránek (37) reprezentoval Českou republiku na třech paralympijských hrách jako kapitán sledge hokejové reprezentace. Kromě toho se věnuje i para boxu a cyklistice hendikepovaných. Koncem loňského roku mu lékaři museli zacelit díru v noze, kterou způsobila proleženina. Operaci ale předcházel půlrok nesnesitelných bolestí, kdy se Zdeněk neobešel bez opiátů. Otec tří dětí podle svých slov přežil jen díky své rodině. Čtyři měsíce po operaci se Zdeněk cítí skvěle a dokonce vyhlíží své poslední mistrovství světa v para hokeji.

Lékaři vám na konci loňského roku odstranili proleženinu (dekubit), která vás ohrožovala na životě. Jak se proleženina vůbec projevuje?

Začalo mi odehnívat maso kolem kosti. Po pár dnech se na povrch dostala malinká kulička, něco jako akné. Ta pak praskla a otevřela se do velké díry. Dekubit jsem měl pětkrát na noze, kterou mám prakticky necitlivou, takže mě to nebolelo. Naposledy se mi to ale udělalo na pravé noze a bolelo to neskutečně. Nebylo mi pomoci, skončil jsem na opiátech a zůstal jsem tu jen díky rodině.

Vaše operace proběhla na konci října, jak dlouho jste na ni v bolestech čekal?

Někdy od dubna nebo května. Tehdy jsem to začal řešit s vinohradskou nemocnicí. V důsledku náporu dalších lidí a vytíženosti nemocnice se čekání hodně protáhlo. Hlavní příčina ale byla, že jsem byl lékaři hodně odmítán, v horečkách mě posílali na jiná oddělení, nechtěli se mnou mít nic společného. Dodneška si to nedokážu vysvětlit.

Video  Zdeněk Šafránek o sportování před úrazem 

Kdy se situace obrátila k lepšímu?

Zlomový den nastal, když jsem jednoho večera měl právě horečku. Děti šly v osm spát a já se klepal v posteli. Žena mě tedy vzala do nemocnice na Vinohradech, ať se na mě podívají. Po dvaceti minutách přišel doktor, změřil mi teplotu 39,8 a řekl mi, že budu muset na chirurgii do spádové nemocnice, což bylo asi 60 kilometrů daleko. Pod antibiotiky jsem pak začal objíždět jiné nemocnice, kde by se mě ujali místo Vinohrad, ale tam by všechno muselo začít nanovo, neměli o mně žádné záznamy.

Tehdy mi Silvie Dymáková (zakladatelka projektu Příběhy lidí – pozn. red.) řekla: ,Pojď, něco uděláme‘, a i když jsem nejdřív nechtěl, vzniknul ten článek pro jejich stránky. Pak to jelo hned. Dostal jsem termín operace a denně mi přišlo na telefon třeba 1500 zpráv. Na každou jsem chtěl odpovědět, čtyři dny jsem kvůli tomu nespal. Když se lidi semknou a chtějí pomáhat, je to pecka.  Jsem za to strašně moc vděčný.

Rozhovor vyvolal obrovský ohlas, lidé vám během pár dní poslali velkou sumu peněz. Překvapilo vás to?

Ten článek nevznikl, aby se mi dostalo finanční pomoci. Lidí se stejným problémem je u nás víc, a tak jsme chtěli, aby zdravotnictví začalo fungovat trošičku líp, což se naštěstí povedlo. Půl hodiny po zveřejnění článku ale začali Silvii volat lidi, kam můžou přispět. Založili jsme tedy transparentní účet, na kterém byl po dvou dnech milion korun, takže jsme vydávali prohlášení, ať už neposílají, že to stačí. Ten článek byl velká pomoc. Většinou se něco začne dít, teprve až když člověk umře, já měl v tomhle štěstí.

Kromě veřejnosti se o vás začali zajímat i doktoři. Na konci října jste konečně absolvoval operaci dekubitu, jak dopadla?

Mám za sebou šest operací, ale ještě nikdy jsem se necítil tak, jak se cítím teď. Pokaždé tam zůstával nějaký problém. Třeba mi vylezly vnitřní stehy nebo po operaci zůstaly otevřené jizvy na dva tři centimetry, a tak jsem se musel měsíc a půl dohojovat doma. Teď jsem to měl otevřené jen malinko a během 14 dnů se jizva krásně zatáhla. Moje tělo teď funguje na 150 %. Během ledna jsem se začal trochu více pohybovat, zvedat činky. Od poloviny ledna, kdy se zjistilo, že je všechno v pořádku, jsem začal cvičit víc a od začátku února už jedu v běžném režimu.

Dokonce jste se na konci února vrátil na led a nastoupil v semifinále české para hokejové ligy.

Ano, chtěl jsem stihnout play-off a to se mi podařilo. Příští víkend nás čeká první finálový zápas se Studénkou, to bude strašně těžké. Pokud se to podaří, budu mít se Zlínem ze šesti sezon pátý titul, to by bylo pěkné. I když za výhru dostaneme místo třeba pěti milionů jen úsměv od trenéra, vyhrát chce stejně každý.

Video  Zdeněk Šafránek o sbírce 

Na přelomu dubna a května vás čeká mistrovství světa v Ostravě. Nechal jste se slyšet, že se na turnaji chcete rozloučit s reprezentační kariérou, platí to stále?

Původně jsem chtěl skončit už loni na paralympiádě v Pchjongčchangu. Když jsem se ale dozvěděl, že bude mistrovství světa v Ostravě, rozhodl jsem se, že chci skončit tam. Jsem v širší nominaci, ale nebudu předbíhat, záleží na trenérovi. Byly by to pro mě určitě poslední zápasy. Teď je to totiž v podstatě tak, že je nejdřív sport a teprve až pak rodina. Máme tři děti a já toho kvůli hokeji strašně moc zameškal. Jsme se ženou domluvení, že to tak bude jen do května.

Kromě para hokeje se věnujete i para boxu a cyklistice hendikepovaných. Byl jste takhle aktivní i před úrazem?

To jsem skoro vůbec nesportoval, spíš jsem lítal za holkami a užíval si života. Ale bavilo mě běhat, soutěžil jsem za školu. Jednou jsme běželi závod na 3000 metrů a já celou dobu běžel jako první. Nebyl jsem ale vůbec připravený, ani jsem neměl zavázané tkaničky na botách. Když do cíle zbývalo asi 200 metrů, jedna se mi vyzula. Trenér se chytl za hlavu a řval, ať utíkám dál, jenže já jsem se v klidu zastavil a začal jsem si tu tenisku nazouvat. Bedna z toho sice byla, nakonec jsem ale skončil třetí. Občas se mě někdo zeptá, co bych chtěl dělat, kdybych mohl na jeden den znovu chodit. Šel bych běhat a nikdo by mě nezastavil.

Dekubit se Zdeňkovi v posledních letech opakovaně vrací, sportovec se tak v současnosti ve spolupráci s týmem lékaře Jiřího Neumanna snaží zjistit proč. Zdeňkův zdravotní problém byl tak vážný, že mu z rány dokonce vypadávaly kousky kosti. Sportovci navíc hrozilo, že do díry v noze dostane infekci následovanou sepsí, což by prakticky jistě znamenalo smrt.

Zdeňka čeká v dubnu kromě mistrovství světa v Ostravě i vyhlašování cen World Press Photo – je totiž ústřední postavou série fotografií Michaela Hankeho, který je nominovaný v kategorii sportovní reportáž a už teď je jisté, že skončí při nejhorším třetí. „Lidi po celém světě uvidí, co všechno je možné na vozíku dělat. Je to osvěta,“ říká sportovec, kterého před 16 lety na invalidní vozík upoutal pracovní úraz. Zdeněk Šafránek žije s partnerkou Kateřinou nedaleko Poděbrad a vychovává s ní tři děti – Bereniku, Filipa a Emu.

Video  Zdeněk Šafránek o proleženinách - dekubitech 

Smrt Karla Gotta

Parte Děti Karla Gota Záznam zádušní mše O životě Karla Gotta Dědictví Bertramka

Hrob

Zemřel Karel Gott, držitel čtyř desítek Zlatých slavíků. Sledujeme, co se děje po veřejném rozloučení a pohřbu nejznámějšího českého zpěváka

miroslava13 ( 3. března 2019 11:33 )

jo zdraví lidé si neumějí ani představit, s čím se potýkají postižení a nemocní. Ale lékaři by si to měli umět představit a postavit se tomu čelem.

baronessa ( 2. března 2019 13:59 )

Nebýt zveřejnění, nemusel tady už dnes být. Nechápu postoj lékařů. Je to hanba.

kukuku ( 2. března 2019 10:53 )

Věřím, že Tebe dutá hlava bolet nemůže. Asi nedomyslíš, kolik pronajatých tělocvičen včetně dopravy na vzdálenost pár km by bylo pro invalidy (takto se jim říkávalo, když se to ještě mohlo), kdyby se zrušilo cestování pár prominentů včetně jejich neinvalidního doprovodu na opačný konec zeměkoule.

Petr Studnar ( 2. března 2019 10:10 )

Kukuku. Pseudosporty a elita.ze tě huba neboli.

dejavu ( 2. března 2019 09:09 )

Šafri mne neskutečně těší. Ráda jsem mu pár penězi přispěla, jsem ráda, že se mu daří a operace se vydařila a trošilinku přibral. Potřeboval by přibrat ještě a hojně rehabilitovat, tak si s penězi jistě poradí.

Zobrazit celou diskusi
Další videa