Slovák Ján Antal: Bojoval jsem s ropnou katastrofou!

V Americe žije už od roku 1983 a víc než 20 let pracoval na ropných plošinách v Mexickém zálivu. Jeho úkolem ovšem nebylo čerpat černé zlato z mořských hlubin – Ján Antal je kuchař. Od konce dubna ho najali na loď bojující s unikající ropou z havarované plošiny. To ostřílený »mořský vlk« ještě netušil, jak mu tato zkušenost navždy změní život.

Na začátku byl chaos

Krátce po havárii křižovaly Mexický záliv desítky lodí, které z hladiny odčerpávaly unikající ropu. „Já jsem byl na lodi, kde kromě mě bylo osm lidí. Od rána do včera zachytávali ropu na hladině a přečerpávali ji do nádrží. Nejdřív to bylo živelné, nikdo nevěděl, co má dělat, až po pár týdnech jsme dostali přesné souřadnice, kde je třeba odčerpávat ropu,“ popisuje situaci Antal. Denně takto zachytili 100 barelů. Jenže po nějaké době začala ropa ve slané vodě měnit svoji konzistenci.

Plameny, dým, chemikálie

„Moře bylo úplně černé. Na hladině plavala asi centimetrová vrstva – byla tak tuhá, že se na ní dělaly praskliny jako na chladnoucím pudinku,“ vypráví Antal. Tato mazlavá hmota se už ani nedala odčerpávat. „Tak to začali spalovat. Šel z toho hnusný štiplavý dým, jako když se pálí pneumatiky. A to jsme dýchali. Přes klimatizaci to šlo i dovnitř…“

O moc horší však podle Antala bylo, když plovoucí ropu začali z letadel poprašovat speciálními chemikáliemi. Ráno se na lodi vzbudili a ropu neviděli. „Muselo to být pořádné svinstvo,“ míní Ján Antal. Ropa se však nerozložila úplně, jen změnila vlastnosti a ponořila se pod hladinu, kde se z ní vytvořily obrovské bubliny. „Ty postřiky smrděly jako zkažená vejce. Lidem, kteří pracovali venku, se zvedaly žaludky. Na ústech měli jen obyčejnou roušku,“ vzpomíná lodní kuchař. Do kontaktu s chemikáliemi přišel i on. Když bylo třeba, pomáhal mužům venku při stáčení kabelů.

Dnes je přesvědčený, že škodliviny se musely dostat do jídla, do vzduchu, prostě všude… Z ničeho nic ho začaly pobolívat ledviny. „Teď, když jsem se na chvíli vrátil na Slovensko, obíhám lékaře, aby mě prohlédli. Podle mě je to z té ropy…“ vysvětluje si to Antal. Ačkoliv pracoval na lodi odčerpávající ropu jen jako kuchař, každý den měl tu katastrofu před očima. „Vypadalo to jako v hororovém fi lmu – černé moře, plameny, dým…“ vzpomíná. Jenže nejhorší zážitek, při kterém statnému chlapovi běhal mráz po zádech, byl jiný.

Umírající delfíni a želvy

„Viděl jsem delfíny, jak v té nejsilnější vrstvě vyskakují nad hladinu. Kapitán, který zná mořský život, řekl, že se jim ucpávají plíce, a tak vyskakují co nejvýš, aby se mohli nadechnout. Jenže tito delfíni umírali, měli před sebou dva až tři dny života…“

Také viděl v mazlavé vrstvě ropy otrávené želvy, které plavaly jen tak na boku. Svíralo se mu hrdlo a neměl ani sílu vzít fotoaparát a tu katastrofu zachytit. Na konci jeho jedenáctitýdenní služby v Mexickém zálivu, poté, co se podařilo provizorně utěsnit poškozený vrt, bylo na hladině hned méně ropy. „Brázdili jsme moře křížem krážem, ale voda byla čistá, už jsme neměli co sbírat. Ale následky této katastrofy budou pobřežní státy postižené ještě mnoho let,“ míní Ján Antal.

Podle něj také nejsou vyloučené další katastrofy, protože lidé se budou na ropu spoléhat do té doby, dokud bude. A stále se objevují nová naleziště. Slovenský lodní kuchař s návratem do Ameriky nyní moc nepospíchá. Od ropy chce mít pokoj, zvlášť po tom, co zažil.

Život s ropou

Slovák Ján Antal strávil na vrtných plošinách víc než dvacet let. V kuchyni byl denně 12 až 16 hodin. Práce na ropné plošině je náročná, ale velmi dobře placená. Obyčejně tu pracuje 50–300 lidí, kteří se střídají v čtyřtýdenních turnusech. „Život na plošině není jednoduchý. Jste stále na moři, v uzavřeném prostoru. Je tu sice televize s kanály z celého světa, máte tu bazén nebo dokonce basketbalové hřiště, internet, ale po čase ani to vám nestačí,“ říká. Přestože těžba ropy bývala jen mužská práce, na plošinách se už objevují i ženy – chemičky či geoložky.