Popravčí za 2. světové války za každou hlavu vydělali jmění

V roce 1953, osm let po válce, dorazila ke Správnímu soudu v Regensburgu žádost, která šokovala: „…V důsledku toho, že ve Spolkové republice Německo byl zrušen trest smrti, nemám šanci vykonávat práce popravčího. Nicméně, protože mou práci kata nikdo formálně neukončil, stále se cítím katem a mám tedy nárok na odpovídající mzdu…“

Pisatelem této žádosti byl obsluhovatel gilotiny na pražské Pankráci v letech 1943–45, kat Alois Weiss. „V rozhovoru s německými novináři tenkrát řekl, že na Prahu vzpomíná rád, osud jeho obětí ho nedojímá a nervy má v pořádku…“ řekl Stanislav Motl, autor připravované knihy Svědek z cely smrti.

Bývalý kat se prý také svěřil s tím, že dostával za jednoho popraveného třicet říšských marek, přičemž vždy na začátku popravčího dne dostával za první exekuci čtyřicet marek, navíc měl roční paušál tři tisíce marek. Pro lepší představu vůz Volkswagen tehdy stál 990 marek a měsíční nájemné v městském dvoupokojovém bytě se pohybovalo kolem 35 marek.

Kdo byl pražský kat?

Jak už bylo řečeno, gilotinu v Praze na Pankráci měl na starosti Alois Weiss. Pocházel z německé rodiny žijící v chorvatské Rumě. Byl coby popravčí neobyčejně spolehlivý a hlavně výkonný. Bývalý skladník, který si potrpěl na to, aby měl všechny doklady v naprostém pořádku, přijel do Prahy v březnu 1943. Za sebou měl už dostatečně dlouho průpravu na popravišti v Mnichově-Stadelheimu. Weissovým velkým učitelem byl popravčí Johann Reichhart. Weiss byl neuvěřitelně výkonný. Zatímco během roku 1943 popravil 305 lidí, včetně 33 žen, za rok 1944 stouplo toto číslo na 592 popravených.

Pak ještě během prvních čtyř měsíců roku 1945 stihl vzít život 155 mužům a 27 ženám. Naposledy Alois Weiss popravoval 26. dubna 1945. Zatímco jeho učitel Reichhart dostal po válce šanci opět popravovat – tentokrát ve službách Spojenců, Weiss se, ke svému nemilému překvapení, ocitl bez práce. Slavný pankrácký kat po několika odvoláních své odškodnění dostal. Zemřel, milován svými sousedy a příbuznými v roce 1986…

Pilní jako včelky

Mezi jedenáctkou smrtihlavů ve válečném Německu byli dva »rekordmani« – Wilhelm Röttger a právě Johann Reichhart, kterým němečtí historikové přisuzují více než 3000 poprav.

„Bývalý námořní topič Willy Röttger býval údajně veselá kopa. Měl smysl pro černý humor, rád se hezky oblékal a patřil mezi finanční elitu tehdejšího Německa,“ přibližuje charakter kata Stanislav Motl. Svou práci s oblibou charakterizoval jako poslání, které je prý podobné poslání duchovního. V dobách své největší slávy popravoval každý třetí až čtvrtý den.

Röttger rovněž popravoval odsouzené spiklence z neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera z 20. července 1944. Údajně to byl právě on, kdo vymyslel, aby tito lidé umírali co nejdéle, na ocelových smyčkách. Röttger se prý při popravě prvních osmi odsouzených neustále posiloval loky z láhve kořalky, usmíval se a pronášel vtipné poznámky.

Iniciativní kat

Johann Reichhart pocházel ze známého klanu popravčích a jeho předci tuhle práci vykonávali již v 18. století. Lidé, kteří se s ním někdy setkali, ho popisovali jako velkého elegána a veskrze milého a příjemného společníka.
„Byl posedlý myšlenkou zefektivnit celý proces popravy tak, aby byl co nejkratší. Jeho iniciativa neznala mezí a dokonce byl kvůli tomu občas kritizován. V jednom dokumentu mu nadřízení vytýkají, že nejde o to lámat rekordy, ale popravčí akt musí být při vší nutné rychlosti důstojný a musí mít vážný průběh,“ popisuje Motl.

Podle něj také tito kati patřili mezi nejbohatší lidi. Například v roce 1940 byl nejvíc vydělávajícím katem jistý Gottlob Bordt, který od 2. července 1940 do konce roku popravil dvě stě lidí, za což obdržel 13 700 říšských marek.