Napsala deník o svém umírání: Sbohem, mí chlapci

Je dojemný a plný naděje zároveň! Když se Angličanka Sandra Cary-Boggans v květnu roku 2004 dozvěděla, že má rakovinu prsu, rozhodla se poprat s chemoterapií, ozařováním i amputací prsu. Další rok se nemoc rozšířila do žaludku a kostí. Lékaři jí dávali dva měsíce života. Navzdory prognózám žila až do začátku října. Poslední měsíce si psala deník - jako vzpomínku pro manžela Toma, ale hlavně pro syny Jacoba (13) a Lewise (10). Tady je její příběh.

Video o Sandřině boji je k vidění ZDE.

Leden 2006
"Nostalgický. To je slovo, které nejlépe vystihuje tento týden. Rozhodla jsem se vytvořit vzpomínková alba s fotkami pro chlapce. Snažím se to udělat tak, abych do něj každému mohla vložit malou lahvičku svého parfému. Moje chování se trochu změnilo. Teď už se nemohu trápit kvůli každému, kdo je negativní. Všechna klišé o krátkosti života teď pro mě znamenají příliš mnoho."

Únor 2006
"Onkolog o mém zdravotním stavu napsal: 'Šance na dlouhodobé přežití téměř neexistuje.' Ačkoli to vím, tohle to dělá skutečným. Je to zvláštní, hlavně když se cítíte docela dobře. Chlapce to všechno musí mást. Nejdřív jsem jim řekla, že jsem nemocná a můžu zemřít. Pak jsem myslela, že by to mohlo být o.k., a slavili jsme. Pak jsem jim musela říct, že zemřu. Cítím, že dostávají zmatené zprávy, které musí být pro děti děsivé. Ptala jsem se jich, jestli by se chtěli vrátit zpět k životu, který jsme žili před rakovinou, ale odpověděli, že ne. Užívají si všechny věci, které v poslední době společně děláme."

Březen 2006
"Onkolog mě požádal, abych přišla na kontrolu za čtyři měsíce. To je dobré. Zřejmě si je jistý, že se té doby dožiju. Chlapci se zdají zvládat naši situaci dobře, ale někdy bych ráda pronikla do jejich hlav, abych zjistila, co si myslí. Napsala jsem jim dopisy. Vyjmenovala jsem v nich všechny věci, o kterých si myslím, že bych jim s nimi mohla v životě poradit. Bojím se o ně a nemůžu se smířit s myšlenkou, že už je nikdy neuvidím. Musím to rychle odehnat z mysli a zaměstnat se něčím jiným."

Duben 2006
"Vše, co vím, je, že chci, aby mým milovaným zůstaly šťastné vzpomínky. Aby nikdy nezapomněli, jak moc je miluji a jak jsem si užívala každou minutu života, kterou mi věnovali. Nechci, aby na mne někdy zapomněli, ale ráda bych si myslela, že budou moci pokračovat odlišným směrem, až odejdu. Moje smrt je můj konec, ne jejich."

Květen 2006
"Tento týden můj deník otiskly místní noviny. Začínám si připadat spíš jako hvězda popu než oběť rakoviny. Pocítila jsem silnou bolest ve chvíli, kdy se reportér při televizním interview chlapců ptal, jestli vědí, proč jsem pro ně vytvořila vzpomínková alba. Jacob velmi jasně a věcně podotkl: 'Protože maminka má rakovinu a umře.'"

Červen 2006
"Měla jsem další migrénu a během noci mi bylo dost špatně. Nebyla jsem schopna nic dělat, proto přišla maminka a postarala se o mě i o chlapce. Byl to další ztracený den, vyplněný hlavně spánkem. Je to velmi frustrující, protože můj čas je tak vzácný."

Prosinec 2006
"Dál mám pulzující závratě a běžné migrény, ale naštěstí magnetická rezonance neukazuje žádné tumory. Celkově považuji za docela šťastné, že stále žiji a jsem schopna se radovat ze života. Nejvíc jsem pyšná na své báječné syny a způsob, jakým to překonávají. Mým plánem je zůstat v pořádku a napsat knihu o svém životě."

Červenec 2007
"Snažím se být aktivnější, ale jde to těžko, snadno se unavím. Místní pracovní agentura se doslechla o mé nemoci a nabídla, že naši rodinu sveze rolls-roycem z našeho domu v Southwicku do mariny v Brightonu. Bylo to skvělé."

Únor 2008
"Ve středu jsem se po několika týdnech vrátila z nemocnice. Byla jsem v ní kvůli špatné reakci na chemoterapii. Přestávka mi udělala dobře. Zvládla jsem napsat nějaké důležité poznámky, vzkazy a uspořádala jsem svá přání ohledně pohřbu, včetně žertovného kvizu k mé smuteční hostině. Ale Tom je z toho nesvůj a obtížně se mu o tom mluví."

Březen 2008
"Lewis měl trochu problém. Chtěl, abych se nechala spálit, aby měl místo, kam si se mnou může přijít promluvit. Připomněla jsem mu pamětní strom před naším domem a že doufám, že naproti dají lavičku na mou památku. Ke zděšení svého otce jsem si koupila viktoriánskou noční košilku do rakve."

Červen 2008
"Vstupuji do neznáma a je to docela děsivé. Nikdo z nás nezná svůj konec. Víme jen to, že naše životy skončí. Myslím, že můj je trochu uspíšenější. Nevzpomínám si prakticky na nic, ale patrně jsem byla asi hodinu v bezvědomí. Volali Toma, ale uvízl v dopravní zácpě. Kromě doktorů jeli v sanitce i matka, Jacob a Lewis. Lewis chtěl sedět vpředu. Tyhle řádky píšu z Hospicu svatého Barnabáše ve Worthingu. Příchodu sem jsem se bála. Smrt je děsivá záležitost pro každého, kdo je před ni postaven, a já jsem docela přirozeně vystrašená. Dost možná, že teď víc, jak se přibližuje."

Červenec 2008
"Jsem doma z hospice a snažím se zařadit zpět do běžného života. Maminka za mnou denně jezdí a je naprosto úžasná, se vším mi pomáhá. Myslím na to, jaká je to křivda, že budu muset opustit své syny. Jacob se rozhodl o mě pečovat. Je docela přísný, například nechce jít spát, dokud nevidí, že jsem bezpečně v posteli."

Srpen 2008
"Jsem doma. Můj lékař i ošetřovatelka ke mně pilně docházejí. Snažím se číst nebo psát, ale všechno to nicnedělání je překvapivě obtížné. Pracuji na své knize. Vyvíjí se hezky, můj synovec na ní odvedl skvělou práci. A tak jsem pro něj napsala pár poznámek, aby je použil, kdyby ty děsivé momenty přišly příliš brzy..."

Během dvou měsíců po posledním zápisku se Sandřino zdraví stále zhoršovalo. Zemřela, obklopena rodinou, první říjnový týden v Hospici sv. Barnabáše ve Worthingu.