Kalousek přiznal pro Blesk: Po politice se mi stýská. A nová strana na obzoru!
Byl předsedou dvou stran, které jsou teď ve vládě. Šéfoval také státní kase. A patřil vždy k těm nejvýraznějším tvářím politiky. Tím vším byl Miroslav Kalousek. Jak sám v rozhovoru pro Blesk říká, je jen pozorovatelem politického dění z venku. Přiznal ale, že se mu po politice stýská. Bude ale jeho stesk tak velký, aby se do ní vrátil? Bude to pod hlavičkou vlastní strany, nebo nějaké jiné? A kde vidí největší slabiny Fialovy vlády?
- Rozpočet podle Kalouska obsahuje nereálné a nepravdivé položky nejen na příjmové, ale i výdajové stránce. Jak by postupoval on sám, kde by šetřil a za co by si podle něj měli lidé platit?
- Co se vládě povedlo, a na co naopak neměla odvahu? Podle Kalouska si měla vytyčit jen pár priorit. Splněné programové prohlášení z 93 procent má za úsměvné.
- Jak moc mu chybí politika? Chystá se založit novou stranu? Anebo vidí jinou zajímavou alternativu.
Vážně nemáte ambici to ještě jednou zkusit v politice?
Nikdy jsem svůj návrat do aktivní politiky nevyloučil. Nemyslím si ale, že by to bylo dnes na pořadu dne.
Připouštíte tedy, že máte nějaké nabídky od stran včetně těch nově vznikajících? Nebo by to bylo případně s vlastní stranou, jak se spekulovalo?
Nikdy jsem netvrdil, že politickou stranu založím. Ale vždy jsem říkal, že s největší pravděpodobností vznikne, protože je tady poptávka po opuštěných tématech. Už proběhlo tiskem, že pan (Tomáš) Březina sbírá podpisy. Pana Březinu znám, vážím si ho, vídáme se, rád si s ním povídám o politice. Pokud opravdu stranu založí (Březina sbírá podpisy, aby mohl registrovat stranu KOS – pozn. red.), tak si myslím, že to může být velmi zajímavá nabídka pro voliče, protože je to člověk, za kterým je obdivuhodné podnikatelské dílo (založil a vedl firmu na betonové stavební prvky BEST – pozn. red.), které završil tím, že svoji firmu prodal. Takže by si do politiky nešel polepšit. Šel by tam odevzdat své znalosti a zkušenosti. Takoví lidé z hospodářské sféry v české politice zoufale chybí.
Angažmá v téhle straně byste se nebránil?
Mám poměrně vážné důvody, proč se teď nechci a nemůžu vracet do aktivní politiky. To platí. To znamená, že žádnou stranu nezakládám, nicméně vždycky jsem tvrdil, že nějaká strana zcela jistě vznikne. A v případě osobnosti Tomáše Březiny a s tím, jak o tom přemýšlí, si myslím, že by to mohla být pro voliče velmi zajímavá nabídka.
Vy jste si na sociální síti X vzal na paškál rozpočet. Říkáte spolu s některými experty, že jsou v něm nereálné položky na příjmové i výdajové stránce. Jak by tedy měl podle vás rozpočet vypadat. A je alfou a omegou jen výše schodku, kterou veřejnost nejvíce vnímá?
Na výši schodku mohou být různé názory. Skutečnost, že si musíme každý rok půjčit přes 200 miliard na naše pravidelné výdaje, je pro mě nepřijatelná. Vláda bohužel nesplnila, byť konsolidačním balíčkem to trochu přibrzdila, cíl, který ještě na konci loňského března říkal pan premiér, že bude snižovat strukturální deficit tempem jednoho procenta HDP ročně. Ten nesplnila ani náhodou, strukturální deficit pro příští rok zůstává na stejné úrovni jako letos. Konsolidace se pro příští rok v podstatě zastavila.
Někdo může říct, že vzhledem k situaci je schodek přiměřený. Nikdo nejsme nositelem jediné pravdy, ale nemůžou být různé názory na to, zda v rozpočtu mají být pravdivé položky a zda má splňovat zásady transparentnosti, úplnosti a pravdivosti. To nesplňuje. Když si do něj začneme vymýšlet čísla, o kterých všichni víme, že nejsou pravda – to neříkám jen já nebo poradce prezidenta Marek, ale především to přesně vyčíslila nezávislá autorita Národní rozpočtová rada – tak to není dobrý rozpočet. Jde o nástroj řízení a řídit se má podle skutečností, nikoliv podle čísel, která si někdo vycucá z prstu.
A kdyby byl Miroslav Kalousek u moci, jak by postupoval on?
Miroslav Kalousek by nedokázal beze změn zákonů připravit rozpočet výrazně lepší a úspornější atd. A na ty změny zákonů vláda kompetenci a odvahu nenašla. Rozpočet je zásadně ovlivněn tzv. mandatorními a kvazimandatorními výdaji, kdy jsou vlastně veškeré příjmy, které máme z daní, dopředu rozděleny podle zákonů, popřípadě smluv na zaměstnance apod. a na všechno ostatní si vláda musí půjčovat. Kdybych to měl přirovnat k rodině, ne vždy to jde, ale v tomhle případě si myslím, že to sedí, tak jsme v situaci rodiny, která veškeré své příjmy vynaloží na bydlení. A na všechno ostatní, na jídlo, ošacení, cestu do zaměstnání, volný čas, studium svých dětí, na to si musí půjčovat. Jak dlouho to ta rodina vydrží? Stát to sice vydrží déle, ale ty konce bývají zhruba stejně krušné.
A jaké jsou tedy podle vás možnosti?
Máte jen dvě možnosti, buď se přestěhujete do levnějšího bytu, konzumujete méně, než jste byl zvyklý, anebo si seženete vyšší příjmy. Jedno, nebo druhé. Kdyby to dělal Miroslav Kalousek, tak by změnil zákony tak, aby povinných výdajů bylo méně. Kdyby to dělal levicový ekonom, měnil by zákony na příjmové straně, aby daní bylo více. Obojí je legitimní a nikdo vás nerozsoudí, co je lepší. To je jen otázka vašeho pohledu na svět.“
Kdybyste šel tou první cestou, to znamená omezení výdajů, tak kde šetřit? Znamená to zužovat stát?
Pochopitelně méně státu, méně regulací, méně zaměstnanců státu. Za posledních 10 let se zvýšil počet zaměstnanců placených ze státního rozpočtu o 20 %. To jsou obrovské peníze. A máte pocit, že konzumujeme lepší veřejné služby o 20 %? Určitě ne. To znamená méně státu, méně regulací a v těch zásadních třech základních systémech, které berou nejvíc peněz, což jsou penze, zdravotnictví i školství, by měla platit kouzelná věta o větší osobní odpovědnosti každého subjektu v systému. Tedy jak ze strany poskytovatele, tak konzumenta.
Já si to umím představit u důchodového pojištění, ve zdravotnictví, ale neumím si to představit ve školství.
Ve školství si neumíte představit školné?
Ve kterých školách?
Na vysokých školách. Ale nechci tady předkládat nějaký ucelený program, to je věcí politických stran, které budou soutěžit ve volbách. Nicméně neuděláte lepší rozpočet, dokud nesáhnete na zákony, nemůžete si sednout ke stolu s ostrou tužkou a nevyškrtáte 100 miliard, aniž byste změnil zákony.
Nechybí vám politická soutěž?
Mnohokrát jsem řekl, že politika mi chybí, že se mi po ní stýská, dělal jsem ji dlouho, jenom si nejsem jist, jestli to, co se teď praktikuje, je politika.
Jak byste to nazval?
Střet hesel, marketingových triků a exhibicí na sítích. Zatímco politika by měla být střed ideový a argumentační.
Když se podíváme, jak fungují teď politické debaty i ve Sněmovně, není na místě změnit nějak jednací řád?
Bylo by to velmi potřeba. Obstrukce, kterými opozice zablokuje vládě možnost projednat zákony, dalo by se někdy dokonce říct, že jí brání vládnout, jsou legitimním nástrojem. Také jsem ji jako opoziční poslanec několikrát použil, ale je to nástroj zcela výjimečný. Nemůžete to dělat pořád. Mám pocit, že poslední měsíce se ve Sněmovně neodehrává nic jiného než obstrukce. Současná opozice se rozhodla Sněmovnu v podstatě zablokovat. Do jaké míry tomu vláda může předejít zákulisním vyjednáváním, do jaké míry tomu může předejít předsedkyně Sněmovny, to si teď nedovolím spekulovat, protože tam nejsem. V každém případě jednací řád, který by to upravil, by byl nesmírně potřeba. Otázka je, jestli by ho jeho projednání opozice zcela zásadními obstrukcemi nezablokovala.
Byl byste pro zkrácení doby u řečnického pultu, či vidíte jiné řešení?
Máte mnoho možností týkající se doby vystoupení, četnosti vystoupení, četnosti faktických poznámek, délky přestávek a práv na přestávku, je tam opravdu mnoho. Moje představa je jednoduchá, dohodnout se ve většině tak, aby byla Sněmovna průchodnější a efektivnější. Je celkem jedno, jaký použijete instrument, když se vám povede výsledek, že Sněmovna může pracovat efektivně a umožňují jakékoliv vládě vládnout.
Ruku v ruce s tím jde i projednávání zákonů. Ústavní soud se teď vymezil proti tzv. přílepku lex Babiš II. Nešlo mu o obsah, ale o formu projednání. Nedává tím ale vlastně opozici do ruky další klacek na vládu?
Tenhle termín bych nepoužil. Ústavní soud nehodnotil obsah, já pevně doufám, že ten zákon bude schválen, protože je potřeba. Ale všechno musí mít svůj řád a pravidla a ten přílepek byl předložen způsobem, který už se tomu řádu vymykal. Tam, kde nevládne řád, začíná vládnout chaos. Ústavní soud zvedl prst a řekl, že tímhle způsobem ne, to už odporuje pravidlům, udělejte to, ale podle pravidel. To si myslím, že je v demokracii strašně důležité, protože pravidla jsou klíčová.
Narážel jsem na ten kontext zablokované Sněmovny.
Já vím, ale v tom nálezu Ústavního soudu se komentuje i zablokovaná Sněmovna. Opozice si nemůže myslet, že má právo donekonečna blokovat zákony, tam se naopak Ústavní soud vůči obstrukcím vymezil. V tom nálezu se podle mého zastává pravidel a řádu, a to má moje sympatie, protože prostě neplatí-li pravidla, vládne chaos.
Sledujete dění v KDU-ČSL a v TOP 09?
Jenom jako vnější pozorovatel.
Co tedy na to říkáte? Jak si ty strany vedou?
Já si myslím, že se nehodí, abych to nějak blíž komentoval.
Ale u TOP 09 jste otec spoluzakladatel.
Shodou okolností jsem ve svém životě oběma těmto stranám předsedal. Nemyslím si, že je vhodné, aby bývalí předsedové nějak podrobně, kriticky strany hodnotili. Prostě mají priority, které uznávají, které si vybrali a dělají politiku tak, jak se rozhodli, že ji budou dělat. Mně to nevyhovovalo do té míry, že jsem odešel. Ale to ještě neznamená, že bych to měl zásadní způsobem veřejně kritizovat.
Máme rok do voleb. Opozice má podle průzkumů celkem slušný náskok. Když to jako nezávislý pozorovatel sledujete, co by měla vláda dělat jinak? Co by i opozice mohla dělat jinak? A jaký je vlastně teď stav politiky v Česku?
Přál jsem si jako volič téhle vlády, aby plnila své volební sliby. A když je nebude moct splnit, což se stane každému, tak ať to přizná. Byl bych první, kdo by pochopil, kdyby řekli: „My jsme chtěli takhle rychle snižovat strukturální deficit státního rozpočtu. Nám se nepodařilo v té koalici tak dohodnout, můžeme to udělat méně“. Co mě jako voliče uráží, když se jim to nepodaří, ale oni tvrdí, že se jim to podařilo. A každý, kdo má více než půl mozkového závitu, vidí a umí si přečíst, že tomu tak není. Byl jsem přesvědčen, ale to jsou takové hraběcí rady, že zásadní změna, která nastala s ruskou invazí na Ukrajinu, byla situací, kdy vláda měla přepsat programové prohlášení, které nemůže plnit a nemohla ho splnit už v okamžiku, kdy bylo napsané. A těch 93 %, které teď tvrdí, že mají splněno, to je úsměvné. To byla mimořádná příležitost přepsat programové prohlášení na několik zásadních priorit, na kterých by se dokázala domluvit a ty také beze zbytku splnit. Já si myslím, že co nejvíc vládě škodí, je, že není přesvědčivě akceschopná. A nevím, jestli se to dá do voleb změnit.
Má tedy nějak změnit na ten poslední rok svůj styl?
Kdo jsem já, abych jim radil.
Bývalý ministr financí a předseda dvou stran, které v té vládě jsou.
Kdo jsem já, abych jim radil v rozhovoru pro Blesk. Možná jsem jim něco radil soukromě, ale nemyslím si, že si něco z toho vzali. Nicméně platí, že jsem přesvědčený, že méně by bylo více. Že kdyby předložili svým voličům dvě, tři jednoznačné priority a ty také akceschopně vykonali, že by jim to získalo mnohem více respektu a důvěry.
Co jsou priority, které by Česká republika potřebovala? Ať už je plní jedna, nebo druhá strana.
U takhle široké koaliční vlády jsou to priority, na kterých by byla schopná se domluvit. Zeptáte-li se mě, pak to jsou zásadní změny v podnikatelském prostředí. Nemůžete odstranit všechny regulace, jste vázán evropskými směrnicemi, ale můžete opravit spoustu regulací, odstranit spoustu regulací, které jste si vymyslel sám. Můžete přestat vykonávat kontroly, které jsou na úrovni šikany. Musíte provést některé zásadní reformy. A tady zase klobouk dolů, co se stalo v penzijním pojištění. Sice si netroufnu nazvat to reformou, ale byly to nezbytné parametrické změny a já jsem tomu fandil. Tam se stalo aspoň něco. Ale pak je několik dalších oblastí, kde se v zásadě nestalo nic.
A to jsou podle vás jaké?
Ve školství, zdravotním pojištění se toho stalo velmi málo. Všechny tyhle klíčové veřejné služby jsou strašně drahé a musí být udržitelné. To znamená, jejich dostupnost se nesmí zhoršovat, měla by se naopak zlepšovat. To je otázka efektivity, to není otázka jenom, že to budete pořád zalévat penězi a ono to bude čím dál tím horší. Tak to jsou priority, které si myslím, že si vláda měla dát na prapor a opravdu tam udělat několik jasných zásadních kroků. Anebo jiné, to by byly jejich priority. Ale někdy se člověk opravdu velmi obtížně orientuje, co je prioritou této vlády. Zdá se, že tou největší je hlavně dovládnout. Ale dovládnout je trochu jiné sloveso, než vládnout.
V našich podmínkách ani dovládnout není úplně automatické.
Nicméně mám-li jako hlavní prioritu dovládnout, tak je to prostě něco jiného, než vládnout. A je to vidět.
Dá se s tímhle programem uspět v době, kdy, jak jste sám řekl, sledujeme boj hesel a marketingu?
Minimálně by stálo za to to zkusit. Už to dlouho nedělám, ale když jsem vedl řadu těch soukromých rozhovorů, tak jsem se ptal: „Proboha, proč se tohohle bojíte? Proč tohle neděláte?“ A slyšel jsem, že je to politicky neprůchodné, že by prohráli volby. A já jsem jim říkal: „No, a co když to neuděláte a stejně prohrajete, není lepší to aspoň zkusit?“ Rád jsem používal Churchillovu parafrázi: „Volili jsme mezi bezmezným zadlužováním a prohranými volbami. Zvolili jsme nezodpovědné zadlužování a prohrajeme volby.“ Teď jsme vzpomínali, bylo to 13 let od úmrtí Václava Havla a ten tvrdil, že dělat něco se má, protože člověk je přesvědčen, že je to správné, ne, že to musí uspět za každou cenu.“
Předal si to Pekarce,tak si nestezuj.