Deset let od smrti Václava Havla: Věhlas v cizině, domácí kontroverze a klíčové výroky exprezidenta

Nejsilnější vliv na domácí politiku měl Havel v prvním období po listopadu 1989, kdy se také mohl opřít o přízeň výrazné většiny obyvatel. Velkého uznání se mu dostávalo v zahraničí, opakovaně byl navržen na Nobelovu cenu za mír, síla jeho osobnosti napomohla vstupu ČR do NATO. „Prezident Havel učinil český národ hrdým. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo ‚Havel‘ a ‚Čech‘ jedno a totéž. Havel položil Prahu a Českou republiku na mapu doby po studené válce,“ prohlásila o něm bývalá americká ministryně zahraničních věcí a česká rodačka Madeleine Albrightová.

V úřadu prezidenta, který Václav Havel zastával 12 let, zboural mnohá dosavadní tabu. Pražský hrad po nástupu do funkce změnil k nepoznání, otevřel ho veřejnosti i světu a vrátil mu ztracenou důležitost. Zatímco v zahraničí byl ikonou boje za svobodu a demokracii, v České republice jeho popularita v době jeho prezidentování spíše klesala. Jeho koncept takzvané nepolitické politiky měl řadu kritiků, kritizován byl i za příliš „měkký“ postoj k bývalým komunistům a také za rozsáhlou amnestii vězňů odsouzených za bývalého režimu, kterou vyhlásil v prosinci 1989 krátce poté, co vystřídal Gustáva Husáka.

Po obchodu z Hradu řešil hlavně lidská práva

Ani velká autorita, kterou měl po prvním zvolení, nic nezměnila na rozpadu federace. Havel po parlamentních volbách v červnu 1992, ve kterých propadlo jemu blízké Občanské hnutí a po kterých slovenští poslanci zablokovali jeho znovuzvolení, abdikoval a následné dělení Československa se odehrálo bez jeho asistence. Období po jeho návratu do čela nového českého státu zase poznamenaly spory s tehdejším předsedou ODS a premiérem Václavem Klausem. A právě Klaus se v únoru 2003 stal novou hlavou státu poté, co vypršelo Havlovo druhé funkční období.

„Poprezidentskému“ období jeho života dominovala lidská práva - opakovaně podpořil kubánskou opozici, disidenty v Bělorusku, angažoval se kolem situace v Barmě, Tibetu či Severní Koreji. Několikrát vyjádřil své obavy o osud demokracie v Rusku. Jako dramatik se Václav Havel znovu připomněl v roce 2008, kdy měla premiéru jeho nová hra Odcházení. Později době se věnoval projektu své prezidentské knihovny a natočil film podle své poslední hry, který měl premiéru v březnu 2011. Zemřel dva a půl měsíce po svých 75. narozeninách na své chalupě v Hrádečku na Trutnovsku.

Vystudoval dramaturgii

Havel se narodil 5. října 1936 jako starší ze dvou synů stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele Podniků bratří Havlů, kterým patřil mimo jiné pražský palác Lucerna a terasy na Barrandově. Po únoru 1948 rodinný původ výrazně ovlivnil jeho osud, někdejší student výběrového poděbradského gymnázia, vedeného po anglickém vzoru, se mohl jen vyučit chemickým laborantem. Teprve později směl vystudovat večerní gymnázium a až v polovině 60. let, kdy už měl za sebou premiéry prvních her, absolvoval dálkově dramaturgii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění.

»Dával naději do života.« Deset let od smrti připomene výstava Václava Havla, jeho chvíle na výsluní i v soukromí

Do literárního života vstoupil tehdy devatenáctiletý Havel v roce 1955, když poprvé publikoval v časopise Květen, v roce 1964 vydal jak první verzi básnické sbírky Antikódy, obsahující experimentální poezii, tak studii o Josefu Čapkovi, kterou napsal spolu s Věrou Ptáčkovou. V půlce 60. let se prosadil zejména jako dramatik a do literatury výrazně zasáhl až po srpnu 1968. Jeho první jednoaktovka Rodinný večer z roku 1959 se premiéry dočkala až po čtyřech dekádách. Jako první Havlova hra se na jeviště dostala v prosinci 1963 Zahradní slavnost, která měla o necelý rok později premiéru i v Schillerově divadle v Západním Berlíně.

S divadelním světem se Havel nejdřív podrobně seznámil jako kulisák v Divadle Na zábradlí, kam nastoupil v roce 1960 poté, co nebyl přijat na DAMU. Časem se vypracoval na dramaturga, autorsky spolupracoval na několika představeních a působil i jako asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Nakonec se prosadil jako dramatik, první hry psal pro domovské Divadlo Na zábradlí (Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění). Po nástupu normalizace Havel uplatnil svá dramata v zahraničí, na česká jeviště se Žebrácká opera (1972), Audience (1975) nebo Largo desolato (1984) dostaly v hojné míře až po listopadu 1989.

Jeho hlas začal být ve veřejné diskusi slyšet už koncem 60. let, podílel se na protiokupačním vysílání rozhlasu v roce 1968 a od 70. let se Havel zařadil mezi nejvýraznější postavy disentu. Vystrnadit jej z republiky se režimu sice nepodařilo, dostat do vězení ano - už po vzniku Charty 77, později ještě několikrát, celkem téměř na pět let. Ve vězení také silný kuřák Havel prodělal těžký zápal plic, což natrvalo ovlivnilo jeho zdraví. Už jako prezidentovi mu v prosinci 1996 lékaři kvůli nádoru odebrali část plíce, postihlo jej i prasknutí tlustého střeva a dramatická operace na dovolené v Innsbrucku na jaře 1998.

Zboural mnohá tabu

Do prezidentského úřadu jej zvolil prosinci 1989 stále ještě komunisty ovládaný parlament, podruhé to bylo v červenci 1990 už Federální shromáždění vzešlé v prvních svobodných voleb. O dva roky později, kdy bylo zřejmé, že společný stát zanikne, Havel z funkce prezidenta odstoupil. Ani jeho velká autorita nic nezměnila na vleklých diskusích o státoprávním uspořádání a následném rozpadu Československa. Po vzniku samostatné ČR se v lednu 1993 stal jejím prvním prezidentem a na další pětileté období jej parlament zvolil v roce 1998. V úřadu prezidenta Havel zboural mnohá dosavadní tabu, jeho koncept takzvané nepolitické politiky však měl řadu kritiků.

Dagmar Havlová o prezidentce Čaputové: Má v sobě stejnou pokoru jako Václav (†75)

Havlovou zásluhou mimo jiné neprošla novela volebního zákona z dílny ODS a ČSSD, která zvýhodňovala úspěšnější strany, tedy v té době právě tyto dvě strany. Po přehlasování jeho veta Sněmovnou se Havel (a s ním později i skupina senátorů) obrátil na Ústavní soud, který většinu jeho námitek uznal. Jedním z neměnných pravidel prezidenta Havla bylo to, že odmítal jednat s politiky KSČM. Setkával se s nimi jen v rámci hromadných schůzek se zástupci parlamentu. Naopak pravidelně komunikoval se zástupci různých občanských iniciativ a prosazoval jejich zapojení do veřejného života.

Tleskali mu v americkém Kongresu

Zatímco Havlovo působení na domácí politické scéně není vnímáno jednoznačně, v zahraničí je nejznámějším českým politikem polistopadového období. Jeho snahou vždy bylo zajistit návrat ČR mezi západní demokratické země a především začlenit zemi do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Havel také udělal velký kus práce pro propagaci země. Sloužily k tomu také jeho časté a mediálně sledované cesty. Asi neslavnější byla první návštěva Spojených států v únoru roku 1990, která se uskutečnila necelé dva měsíce po Havlově zvolení. Jeho projev v Kongresu 21. února si tehdy vysloužil aplaus na otevřené scéně.

Havlův osobní život po listopadu 1989 poznamenaly dvě zásadní události. V lednu 1996 zemřela jeho manželka Olga, se kterou se oženil v roce 1965 a jež si získala respekt široké veřejnosti zejména svou charitativní prací. A o rok později se oženil s populární herečkou Dagmar Veškrnovou, což vyvolalo rozporné reakce a manželům zaručilo trvalý zájem bulvárních médií.

O politice:

„...politika (se) stává až příliš věcí specialistů... Mně se ale zdá, že by měla být především věcí občanů, se zvlášť vystupňovaným smyslem pro odpovědnost a tajemnou komplexnost bytí.“ (z projevu v Tokiu, 23. dubna 1992)

„Ať tak či onak, jednoho předsudku zděděného po komunismu bychom se už konečně měli zbavit: totiž přesvědčení, že stát, respektive strany, jsou ti jediní, kdo má ve všem pravdu a kdo umí nejlépe rozsévat dobro.“ (Mladá fronta Dnes, 30. prosince 1994)

„....není pravda, jak o mě tvrdí někteří propagandisté, že jsem odpůrcem stran. Strany jsou absolutně nevyhnutelným a osvědčeným instrumentem demokracie, já jsem pouze proti neomezené nadvládě politických stran, kde v podstatě každá ptákovina se musí řešit ve stranických sekretariátech a strany se musejí dohodnout.“ (BBC, 21. listopadu 2001)

„(Štve mě) propast mezi politikou a veřejností. Neschopnost chytat šejdíře a mafiány, kteří uprostřed domovní prohlídky odcházejí do Afriky. Neúcta ke krajině a vůbec k půdě. Impotentní architektura. Velká chuť dobývat zemi a budovat nepotřebné elektrárny. Pražské mostecké věže obalené po léta reklamou. Blábolení vůdce pražské ODS. Nadvláda bulvárních médií.“ (Mladá fronta Dnes, 18. prosince 2010)

O demokracii a společnosti:

„Demokracii chápu jako útvar státního bytí, jako způsob sebeorganizace společnosti, jako formu soužití... Nikoli jako pouhý soubor systémových opatření... Demokracie je jen vnějším výrazem čehosi niterného.“ (Z projevu k Federálnímu shromáždění, 29. června 1990)

„Dnes žijeme v jediné celoplanetární civilizaci. Svět je tak propojený, že už neexistují jednotlivé civilizace. To má tisíc a jednu dobrých stránek a tisíc a jednu špatných stránek. Existují velká potenciální nebezpečí a ohrožení, kterým nikdo neunikne... Ta nebezpečí tu však jsou a nastal čas, aby k nim vlády a politici přistupovali zodpovědně. Nejvyspělejší státy světa se například snaží omezovat emise skleníkových plynů. Co se s tím dá dělat? Upozorňovat na to, žádat politiky, aby se dívali dále do budoucnosti.“ (Pravda, 12. listopadu 2009)

O Evropské unii:

„Úkolem dnešní Evropy je vzkřísit a promítat do svého života své vlastní nejlepší duchovní tradice a tím se tvořivě spolupodílet na tvorbě nového způsobu světového soužití.“ (z projevu v Cáchách, 15. května 1996)

„K českému prostředí, trochu kocourkovskému, tradičně patří, že se vůbec moc nezajímá o to, v jakém prostoru ležíme, jaké jsou naše dlouhodobé perspektivy, jaké šance má naše zakotvení v Evropě.“ (na tiskové konferenci před odletem na setkání středoevropských prezidentů, 6. června 1997)

„Podle mne je Evropská unie naprosto bezprecedentní, nevídaná historická šance pro tento kontinent..., ale pakliže má někdo jiné vyargumentované stanovisko, je to jeho věc a já respektuji jeho názor.“ (Právo, 8. června 2002)

K terorismu a událostem po 11. září 2001:

„Já bych rád, kdyby to tažení proti terorismu opravdu zůstalo tažením proti terorismu, a ne proti státům či národům. Ano, irácký režim je extrémně nebezpečný, to všichni víme a s největší pravděpodobností podporuje rozmanité fanatiky, extremisty, ale přesto si nemyslím, že je dobré mluvit o válce proti Iráku. Nikdo přeci nechce válčit proti státům či národům, ale proti fenoménu terorismu.“ (BBC, 21. listopadu 2001)

O Rusku:

„...jakkoli (Rusko) není vzdáleno Západu ani civilizačně, přece jen je z různých historických i zeměpisných důvodů světem pro sebe: je velké jako všechny státy NATO dohromady, je ohromnou euroasijskou říší, s níž je nutné mít co možná nejkvalitnější partnerské styky, ale která je tak zřetelně samostatnou součástí dnešního světa, že jakékoli vztahy NATO s ní mohou být a vždycky budou jen vztahy dvou entit...“ (The Washington Post, 9. května 2002)

O svém působení v prezidentské funkci:

„Často se setkávám s názorem, že jsem určitý stabilizační bod v tomto rozvichřeném politickém životě... Ale zároveň k tomu nemohu nedodat drsnou pravdu, že žádný stabilizační bod v podobě nějakého prezidenta nezachrání tuto zemi. Ne, nelze spoléhat na žádného spasitele, nelze spoléhat na jednu osobu, která jako Mojžíš vyvede národ přes poušť do země zaslíbené.“ (Právo, 12. listopadu 1997)

O vztazích mezi ČR a Slovenskem:

„Nikdy jsem netvrdil, že musíme být pouze federací. Když se národy rozhodnou pro samostatné státy, ať je mají... Politici dělali co mohli, aby udrželi společný stát. Co možná nebylo fér, bylo to, že se v roce 1992 dvě vítězné strany dohodly, že nebude žádné referendum. Považovaly za lepší, když se dohodnou spolu, než aby o rozdělení rozhodly oba národy, což jim překáželo.“ (Pravda, 18. března 2002)

K poválečnému odsunu Němců:

„Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit.“ (ČST, 23. prosince 1989 - ještě jako kandidát na prezidenta)

„O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se - jako Češi - hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli.“ (Z projevu v pražském Karolinu UK, 17. února 1995)

O NATO a ke vstupu ČR do této organizace:

„Američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.“ (v Kongresu USA, 21. února 1990)

„Nikdy jsme nebyli součástí takto široké, pevné a závazné bezpečnostní aliance, která by zároveň ze samé své podstaty respektovala naši svébytnost, vůli našeho národa.“(na tiskové konferenci v předvečer rozšíření NATO, 11. března 1999)