Babišův muž v KLDR: „Nemyslím si, že by se tam lidem žilo špatně… v rámci toho, co mají“
KLDR je sice naleštěná bída, ale lidé více neznají, a tak se možná zase tak špatně nemají. Myslí si to poslanec Michal Ratiborský (ANO). Blesk Zprávám se člen zahraničního výboru Sněmovny svěřil, jaké měl ze své cesty do totalitní Severní Koreje pocity. Podle něj je sice jasné, že je hlavní město pouze výkladní skříní, stejně se ale tamní obyvatelé nemusí obávat nebezpečí tolik, jako třeba v Pákistánu. Země ovládaná generací Kimů do své země láká čím dál víc turistů a delegací, Ratiborský se do KLDR podíval v květnu.
„Pchjongjang je čisté město, vypadá relativně moderně, ale je to spíš naleštěná bída. Domy jsou opravené, jsou pěkně opravené, ale z blízka je vidět, že je to natřené štětkou a takové nedotažené, hlavně v těch detailech,“ odpověděl Ratiborský na dotaz Blesk Zpráv, jak vypadalo hlavní město totalitní KLDR.
Země ovládaná generací Kimů do své náruče zve i turisty, také proto mohutně investuje do stavby přímořských letovisek. Podle Ratiborského hlavně proto, aby tamní politici ukázali světu, jak jsou samostatní a nezávislí. „Jsou velmi silným národem, nenechají se zlomit. Jsou schopni si odepřít pohodlí proto, aby nebyli na ničem závislí,“ míní poslanec, který se do hermeticky uzavřené země vydal společně s bývalou ministryní pro místní rozvoj a obrany Karlou Šlechtovou (ANO) a s šéfem sněmovního zahraničního výboru Lubomírem Zaorálkem (ČSSD) letos v květnu.
Zaorálek už se do KLDR podíval před 14 lety a podle Ratiborského se nestačil divit, o kolik se tamní situace změnila, především pak k lepšímu. „V tu dobu, kdy jsme tam byli my, tak bylo všude plno lidí i aut. Když sem ale zamířil Zaorálek před 14 lety, sotva zde prý potkal automobil,“ zmínil Babišův muž.
Za posledních 14 let se ale bohužel hlásí i více jak údajně 1 400 popravených osob, naposledy informovala Jižní Korea o popravách vysokých pohlavárů, kteří „zvrtali“ diplomatické rozhovory s americkým prezidentem Donaldem Trumpem letos v květnu.
Vyjednávání ztroskotalo na tom, že podle Washingtonu neprokázal Pchjongjang dostatečnou ochotu k odzbrojení.
Živá výkladní skříň
Jako o živém a relativně moderním městě o Pchjongjangu mluvil i Jan Zugar, mladý křesťanský demokrat, který navštívil totalitní Koreu před měsícem. „Čekal jsem to mnohem horší, je tam i spoustu aut. Ne sice soukromých, protože je tam lidé nevlastní, ale jsou tam. Lidé v hlavním městě jezdí například do práce taxíkem,“ řekl Zugar Blesk Zprávám. Popisoval i davy mávajících dětí či obrázky lidí v metru, kteří si i často hráli něco na telefonu.
Zugar zmínil, že není pravdou, že by se nikam nemohl vydat sám, což Blesk Zprávám potvrdil i poslanec ANO. „Tak samozřejmě nás doprovázeli, ale kolem oběda a večer jsme měli volný program. Jestli jsme za sebou měli nějaké stíny, to samozřejmě netuším, ale jediné místo, kam nás nepustili, byl park, kde si hrály děti. To ale mohlo být bezpečnostní opatření, jako když nás u nás nepustí do školky,“ konstatoval.
Na rozdíl od Zugara, který se dostal i za hranice hlavního města, se ale poslanecká delegace nedostala celý týden z města. „Měli jsme nabitý program. Ukazovali nám hlavně památky, monumenty a samozřejmě všudypřítomné byly propagandistické plakáty. Zavedli nás na oční kliniku, do továrny a samozřejmě i do zbožím napěchovaného supermarketu,“ prozradil Blesk Zprávám.
Regály plné zboží ale byly podle Ratiborského kamufláží. „Netuším, jestli to bylo pro obyčejného Severokorejce, či zdali by na to vůbec měl peníze. Třeba komoditní zboží je zde neúměrně drahé i na naše poměry,“ zmínil v krátkém rozhovoru poslanec a dodal, že o hladomoru se zde vůbec nemluví.
Přitom světový program pro výživu (WFP) počátkem května upozornil, že příděly jídla v Severní Koreji klesly na 300 gramů na den, což je v tuto roční dobu vůbec nejnižší úroveň. Podle OSN nyní v KLDR potřebuje naléhavou potravinovou pomoc až deset milionů lidí, tedy 40 % populace.
„Připadal jsem si jak zpátky v čase“
Jak podle Ratiborského, tak podle Zugara byla atmosféra ve městě úplně jiná, než jak si ji představovali. „Je těžké posoudit, jaké to tam je v optice našeho západního vidění, ale nemyslím si, že by se tam těm lidem žilo špatně. V rámci toho, co mají a znají! Nemají internet, jenom verzi intranetu, nemají informace zvenčí, neví, co by jim mělo scházet,“ soudí poslanec.
Severokorejci prostě za blahobyt považují něco jiného. Stejně jako na Západě ale mají možnost si i pustit televizi, kde se mezi řečmi diktátora Kima objevují i pořady. „Jejich úroveň je ale…no…připadal jsem si, jak kdybych se vrátil o 40 let zpátky v čase,“ dodává Ratiborský.
„Právo na jídlo, zdravotní péči, bydlení, práci, volnost pohybu a svobodu je univerzální a nezadatelné, v Severní Koreji ale závisí primárně na schopnosti jednotlivců podplácet státní úředníky,“ uvádí oproti tomu v prohlášení vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Bacheletová.
Co ale delegaci překvapilo, byla nízká kriminalita na ulicích. „Korea má stejně jako Pákistán stupeň nebezpečí F. V Koreji vás ale nikdo jen tak nezastřelí a nemusíte se cítit v bezprostředním nebezpečí. V Pákistánu jsme zato pořád jezdili v obrněném vozu,“ míní.
Dalším překvapením pak byla česká stopa, která je podle delegace v Koreji docela znatelná. „Jsou tu české tramvaje, vozy a slaví se i nějaké svátky. Historicky spolu máme co do činění. Během války spousta Korejců zamířila k nám a pak se do své země vrátili. Překvapilo nás, že na nás často mluvili perfektní češtinou,“ dodává námi oslovený politik závěrem.
Dementovi je těžké něco vyprávět.