Pilný vmetl Babišovi miliardové krajské sliby. Proč chce zpět do politiky?
Ivan Pilný (ANO) platil v hnutí Andreje Babiše za jednoho z mála ostrých kritiků. A břitký jazyk si Babišův náhradník v křesle ministra financí Sobotkovy vlády zachoval i při snaze o svůj politický comeback. V říjnu chce kandidovat jak do pražského zastupitelstva, tak do Senátu v Praze 12. V rozhovoru pro Blesk Zprávy zkritizoval šéfa hnutí za miliardové sliby při spanilých jízdách po krajích i úvahy o možné vládě opřené o komunisty s SPD. A promluvil i tom, proč se loni nepokusil dostat znovu do Sněmovny.
Co rozhodlo o tom, že se pokoušíte vrátit zpět do vysoké politiky?
Primárně spíš mířím na to, že budu kandidovat do Senátu (Pilný bude kandidovat na Praze 12, kde bude jeho soupeřem i třetí z prezidentské volby Pavel Fischer, pozn. red.). A důvody jsou v podstatě dva. Nejen od svých kolegů, ale i od svých oponentů a od lidí na ulici stále slyším, že jsem z politiky neměl odcházet. Je to pro mě příjemné, ale zároveň také trochu zavazující, takže jsem začal o té kandidatuře přemýšlet.
A navíc to opticky vypadá, že z ANO začínají odcházet lidé, kteří mají podobnou krevní skupinu jako já. A myslím si, že by v hnutí ANO měly zůstat názorové proudy, které jsou sice konstruktivní, ale nevedou k takovému příliš velkému populismu. Právě tak jsem v hnutí vnímaný, a to je asi druhý důvod, proč jsem tu nabídku přijal. O to, abych byl takto vysoko na kandidátce v případě komunálních voleb, jsem neusiloval, ale byl jsem o to požádán, takže jsem té nominaci vyhověl a přijal jsem ji.
Takže se to dá chápat i tak, že je to od vás impulz, aby lidé, kteří mají třeba odlišný názor nebo se více pouští do debat s vedením hnutí, zůstali a neodcházeli?
On to není úplně vnitřní problém ANO. Jsem poměrně konzistentní ve všech svých názorech a zachovávám si svou identitu, která se nemění. A řada lidí, kteří mají tendenci k liberálnímu smýšlení a nejsou to jen podnikatelé, tak ti to oceňují a myslím, že takovéto názorové proudy by v ANO měly zůstat. Dokud to má nějaký smysl. Je ale možné, že půjdeme do toho populismu až tak daleko, mluvím například o těch celostátních skládačkách (sestavování vlády, pozn. red.), že ani já nebudu chtít něco takového dělat, ale zatím ten okamžik pro mě nenastal. Stále ještě než házím ručník do ringu, tak se peru.
Takže se dá říct, že dáváte hnutí ANO takzvaně druhou šanci?
Až takhle bych to nebral, to by bylo příliš namyšlené. Zatím si prostě myslím, že ty důvody, proč jsem do toho před lety nastoupil, stále přetrvávají a to, že teď se to ubírá trochu směrem, se kterým nejsem úplně konformní, je podle mého názoru špatně a o to víc si myslím, že když chcete něco měnit nebo říkat svůj názor, tak je lepší to dělat zevnitř než z venku. Samozřejmě do té doby, než se to otočí úplně směrem, se kterým se nemůžete ztotožnit. Nejen já, ale i celá řada, řekněme prominentních členů hnutí ANO, rozhodně třeba nevítá spojení s Tomiem Okamurou a komunisty.
Co tedy říkáte na to, že pokud by měla vzniknout některá z variant diskutovaných vládních koalic, tak se hnutí ANO tak jako tak bude nejspíš opírat o toleranci KSČM?
Víte, u nás bylo přes milion komunistů. Takže jen to, že někdo je komunista, asi nestačí. Moje zkušenost s komunisty z parlamentu je taková, že tam je několik proudů. Jsou tam lidé, kteří pracují – vnímal jsem je na hospodářském výboru, kteří věci čtou, měli k předkládaným materiálům opravdu věcné připomínky. A pak tam samozřejmě máte takové ty, já tomu říkám zelené bolševiky, kteří mají nějakou rétoriku, ale v zásadě není zas až tak špatná, a pak tam máte ty šílené, kamenné stalinisty, jako je Martička Semelová a další jako Grebeníček… Ono to funguje jako jednolité těleso, ale ve skutečnosti jsou ti lidé různí.
Ve skutečnosti s některými můžete pracovat, a s některými ne. Takže mně spíš než o to, že to je s komunisty, je to o tom, jak moc se necháme někam zatlačit. Viz například vojenské mise a další záležitosti (komunisté nechtějí, aby příští vláda navyšovala počet vojáků v zahraničních misích, pozn. red.). Pokud se necháme zatlačit touto skupinou, která je relativně malá, příliš daleko, tak mi to samozřejmě velmi nevyhovuje. Tato země ale už konečně nějakou vládu potřebuje a politika je vždy o kompromisech. Pro mě to dokonce není ani o programech, ale o tom, s kým konkrétně a kam až v tom populismu ustoupíme.
Kde by pro vás konkrétně ta míra přetekla. Co už by pro vás nebylo schůdné?
Co bych už opravdu neskousnul, je vláda opírající se o hlasy Tomia Okamury a komunistů. To bych asi nebyl ani sám…
V tomto spojení, chápu to dobře?
Ano, v tomto spojení. To by pro mě bylo nepřekročitelné, pak samozřejmě porušování mezinárodních závazků, kdy jsme v rámci Evropy a NATO. To je něco, co mají komunisté, nechci říkat v genech, ale v těch programech. Ale prostě ustupovat z misí, nebo něco takového, to je opravdu velký problém, nejen pro mě. Nevím, jak to dopadne.
Jak teď vnímáte hnutí ANO? Přece jen jste teď v politice méně činný, takže to sledujete trochu zpovzdálí.
Hnutí ANO je podle mého názoru zatím natolik mladé, že se k nám při každých volbách navalí řada lidí, u kterých převažují ambice nad zkušenostmi. A lidé, kteří by měli víc přemýšlet o tom, co říkají. To se samozřejmě zvětšilo po úspěchu v loňských volbách. V našem bývalém poslaneckém klubu byla alespoň třetina lidí, se kterými jsem si opravdu dobře rozuměl, které jsem oceňoval, protože to byli profesoři, lékaři, právníci a tak dále… Teď bych řekl, že se to poněkud zhoršilo.
Takže jste rád, že nejste ve Sněmovně a nejste součástí poslaneckého klubu?
Na to existuje jedna jednoduchá odpověď. Ano, jsem rád, že nejsem ve Sněmovně, kde je devět politických hnutí nebo stran. Kde tím pádem produktivita práce klesá a stále se dodržuje ten nesmyslný jednací řád, a kde se vede nevídaný závod v populismu. To mi opravdu nechybí. Na návštěvu dobré, popovídat si s bývalými kolegy to ano. Ale být tam, to mi opravdu nechybí.
Přesto se ale pokoušíte o křeslo v Senátu…
Tam bych chtěl udělat jednu věc, která si myslím, že je velmi důležitá. Švédsko má ministerstvo budoucnosti, Finsko má v parlamentu výbor pro budoucnost, a já bych chtěl v Senátu takový výbor založit, protože i u nás jsou věci, které nenajdete v žádném programovém prohlášení.
Je to udržitelná zaměstnanost, je to stárnoucí populace, jsou to náklady na zdravotnictví – z čeho budeme platit silnice a další věci, až dojdou evropské peníze, a ony dojdou. V žádném programovém prohlášení jsem neviděl něco, co by popisovalo podobné problémy do budoucna. A Senátu by podobný výbor slušel. To by měla být taková rada moudrých.
Ve své době jste patřil také k poměrně hlasitému kritikovi předsedy hnutí Andreje Babiše. Jak ho vnímáte dnes?
Je řada věcí, které s ním nadále sdílím, na některé věci jsem měl různý názor, některé se mi podařilo i prosadit. U některých jsem zas musel podlehnout tomu, že tu byla nějaká koaliční vláda a museli jsme dělat nějaké kompromisy. Pokud jsem byl ministr financí, tak moje konzultace s Andrejem Babišem probíhaly jen na úrovni toho, že budou volby a jak přizpůsobit některé věci, jako je státní rozpočet. Ale jinak jsem si ministerstvo financí dělal po svém. Nemyslím si, že jsem jeho kritikem. Jsou věci, se kterými souhlasím, a pak jsou věci, se kterými nesouhlasím. A v některých věcech vím, že si nikdy nebudeme rozumět.
A to je například co?
Vzhledem k tomu, že jsem byl ministr financí a sestavoval jsem státní rozpočet, tak vím, že když objíždíte regiony a slibujete nějaké miliony nebo dokonce miliardy, které postaví ministra financí, nebo v dnešní době ministryni, před fakt, že má sehnat nějakých 130 miliard navíc, tak to je opravdu problém. To se mi opravdu moc nelíbí.
Když jste loni před volbami oznamoval, že nebudete kandidovat do Poslanecké sněmovny, zmiňoval jste především osobní důvody. Některá média spekulovala o nemoci vaší ženy. Už je dnes tedy vše v pořádku, že se můžete pokusit o návrat?
Byla to nemoc mého švagra, na kterou nakonec zemřel. Ta situace se tedy opravdu změnila. Ale tohle jsou osobní věci, o kterých ale nechci víc mluvit.
Do zastupitelstva hlavního města Prahy budete kandidovat pravděpodobně z druhého místa. Což je poměrně vysoko. Co když za vámi v hnutí ANO nakonec přijdou, abyste byl primátorem. Jste připravený i na takovou variantu?
Ona už ta situace v jakémsi chaosu při sestavování kandidátky nastala. Ale tu nabídku jsem odmítl, protože primátorem být nechci. Letos mi bude 74 let, vím, co je to exekutiva. Primátor je funkce 24 hodin denně sedm dní v týdnu a já už se na to prostě necítím. Chci si ve svém věku zachovat ještě trochu rozumného života.
Poté, co jste odešel z ministerstva, se věnujete digitálnímu vzdělávání, jestli se nemýlím. Znamená to, že tedy s vládou nějakým způsobem úzce spolupracujete dál?
Ano, jsem zmocněnec pro digitální vzdělávání na ministerstvu školství a to mě baví. Spolupracuji tedy hlavně s ministerstvem školství, protože to jmenování jsem dostal od Roberta Plagy (současný ministr školství, pozn. red.).
A tomu byste se věnoval i po případném úspěchu ve volbách?
Ano, to je věc, která mě opravdu baví. Já se cítím spíš jako kluk z plakátu, když to tak řeknu, protože potřebují spíš tu mou identitu a známost. Pokud bych nebyl zvolený do Senátu, tak budu vážně uvažovat, že bych se v Praze, pokud se vybuduje nějaká kolice, staral o školství. Ale jak říkám, to jen v případě, že bych nebyl zvolený do Senátu. Pokud bych zvolený byl, tak budu prostým zastupitelem, abych nevyvolával nějaké představy jako někteří mí kolegové, kteří jsou současně hejtmany, uvolněnými radními a třeba i členy parlamentu, kam pak moc nechodí.
Chápu správně, že byste chtěl spíš usednout v Senátu než na pražském magistrátu?
Jako ministr jsem do Senátu chodil často obhajovat zákony, a tak ho mám bohužel dost přečtený. Bohužel, žádná rada moudrých to tedy není. Ale přesto jsou tam lidé, se kterými se dá pracovat, a já bych opravdu okolo sebe chtěl soustředit okruh lidí, kteří budou chtít výrazně myslet na tu budoucnost a snažit se s tím něco udělat. Senát opravdu není bezvýznamné těleso.
nesmíš toho tvého pana bábiše tak baštit... gauner bude gaunerem ikdyž je estébákem...všeho dočasu....