Politici valí stížnosti na Ústavní soud. Wagnerová: Budí se po hluchém období

Jako by to občas vypadalo, že je Ústavní soud třetí komorou parlamentu. Bez větších skrupulí se jím politici ohánějí v nejvyšší nouzi. V některých případech už své stížnosti podali, v jiných je teprve chtějí podat.

Připomeňme ty nejznámější případy, v kterých se politici chystají k Ústavnímu soudu. Předně se jedná o zákon o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, kvůli němuž se chce na soud obrátit prezident Miloš Zeman.

Opozice chce zase tímto způsobem bojovat s EET nebo možností úředníků vstupovat lidem do domácností a kontrolovat, čím topí. V neposlední řadě se to týká protikuřáckého zákonu nebo zákonu, který zamezuje velkým obchodům prodávat o svátcích. V uplynulých dvou třech měsících se ale najdou i další příklady.

Zavřené obchody o svátcích míří k Ústavnímu soudu. Senátoři podávají stížnost

Odborníci v tom nevidí nic špatného. Například bývalá ústavní soudkyně a současná senátorka Eliška Wagnerová (bezp.) tvrdí, že za jejího funkčního období bylo takových stavních stížností možná i víc. „V posledním roce to bylo podle mého soudu extrémně nízké a teď se teprve zejména opozice dala do pohybu,“ konstatovala pro Blesk.cz.

Ústavní soud: Stabilně kolem 35 případů ročně

„Nevidím v tom nic nenormálního, naopak si myslím, že se to začalo teď teprve budit. Žili jsme v takovém hluchém období, takových stížností bylo strašně málo, to po mém soudu taky není dobře. Ono je dobře, když Ústavní soud některé věci zkontroluje a vyjádří se,“ dodala Wagnerová s tím, že by ale politici rozhodně neměli svá rozhodnutí nechávat na stanovisku soudu.

Mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková tvrdí, že se tyto plenární věci, kam spadají návrhy na zrušení zákonů či jiných právních předpisů, drží stabilně kolem počtu 35 ročně a toto číslo v posledních letech nevzrůstá.

Pomůže Babišovi Ústavní soud? Právník: Záleží také, kdo stížnost přinese

Podle ústavního právníka Jana Kysely by případný nárůst takových případů nevypovídal o ničem jiném než jen o „vyšší míře nespokojenosti nebo pochybností přehlasovaných menšin s tím, co se v parlamentu děje“. O politiku se prý dá mluvit až v případě, kdy zákonodárce učiní z ústavní stížnosti předmět politického boje.

Může se prý také stát, že politici, kteří mají pravomoc obracet se na Ústavní soud, fungují jen jako prostředníci pro ty, kteří projeví s právní úpravou pochybnosti. „Jelikož poslanci a senátoři nemají žádnou práci s tím to podání napsat, protože tito lidé zvnějšku si ho napíší sami, zaplatí advokáta, tak pro ně je to jen podpis,“ uzavřel.