Šéf svazáků Vasil Mohorita: Před pádem režimu soudruzi intrikařili

Autor: Vera Renovica, Radek Lain - 
15. 11. 2016
17:20

Od trojkaře svazákem, pak šéfem ÚV Socialistického svazu mládeže (SSM) a nakonec aktérem sametové revoluce. Vasil Mohorita (64) v 2. části třídílného exkluzivního rozhovoru pro Blesk vysvětluje, jak to v posledních měsících před pádem režimu vypadalo v nejvyšších patrech československé, sovětské i východoněmecké politiky…

Říkáte, že jste byl do politiky a mezi svazáky vtažen jakoby nějakou vyšší silou. Jak to bylo?

„Roku 1971 jsem hrál basketbal za Meteor Praha a oni mi najednou volají, že mám jít k tehdejšímu předsedovi ÚV SSM Varholíkovi. A když jsem dorazil, seděli tam ti staří pardálové a Varholík mi říká: Čierné nohavice máš? Říkám: Mám. Bielu košulu máš? Mám. A svezáckú kravatu máš? No, tu nemám. Tak tam jeden vyskočil a už mi ji dával. A další den mě poslali číst zdravici na 14. sjezd KSČ za mládež. Zeptal jsem se tam někoho, proč já, a ten říká: Vybrali prý původně kluka, který za tím pultem není vidět. Já ho podezíral, že mi lže, ale šel jsem tam. Seděli tam Brežněv a Husák, Husák mi dal odznak, něco říkali, tleskali. Já nebyl žádný šoumen, tak jsem se pak sebral a šel pryč.“

Proč jste byl podezřívavý?

„Když jsem přijel do Moskvy, do školy, tak jsem pochopil, proč jsem tuto roli dostal. Že to byl nějaký podvod. Protože v SSSR, když někdo četl zdravici, musel to být nejlepší z nejlepších. A já byl trojkař. Já vám to říkám kolikrát zdlouhavě, ale to byl prostě zápas mezi »bílými«, tedy armádou, a »rudými«, tedy tajnými agenty.“

A proč si jako nástroj vybrali zrovna vás? A proč jste tu »poctu« neodmítl?

„Těžko se to vysvětluje, ale připomínám, že můj otec byl v armádním oddílu Ludvíka Svobody a pak byl před rokem 1948 na obranném zpravodajství. A když v té hře jste, tak vás to vcucne. Samozřejmě, že máte pravdu. Nemusel jsem nikam jít. A pak, když už vám to začne všechno docházet, víte, že jde o hru. To byla hra ilegální rozvědky, která měla svoje zázemí v demokratickém Československu mezi lety 1945 a 1948. A já byl jenom svědek událostí. Já je netvořil. Byl jsem prostě herec, který hrál nějakou roli na jevišti.“

Podle téhle vaší logiky tedy na druhé straně byli estébáci a hra byla cesta k převratu, konci totality?

„Estébáci byli na nesprávné straně. A čím víc to chápali, tím to bylo horší. Tím víc je to přivádělo k šílenství. Když Brežněv roku 1977 v Helsinkách podepsal chartu lidských práv, tak museli vědět, že je konec. Tak dělali všechno pro to, aby ta koncovka byla pro ně co nejlepší.“

A proč jste to vy vnímal jinak?

„Já jsem jako šestnáctiletý kluk prožil celé pražské jaro na ulici. Byl jsem u ÚV KSČ, když vycházel Dubček z budovy a my na něho křičeli »hurá« a on nám kynul. Všechno to, co se v centru odehrálo, jsem zažil. A pak přišly tanky. Můj tehdejší pionýrský vedoucí se kvůli vstupu vojsk zastřelil a já řekl, že to nikdy nezapomenu. Ve mně to jaro zůstalo.“

Vy jste na rozdíl od soudruhů viděl za roh? Vy jste tušil před tím rokem 1977, že to skončí?

„Po okupaci jsem potkal dole v baráku A. J. Liehma (publicista, literární kritik, po srpnu 1968 utekl do Paříže, pozn. red.). Pro mě byl takový zajímavý. Překládal knihy, měl mercedes. Představte si to, jediné auto v ulici – a mercedes. A on mi tehdy řekl: ‚No nedá se nic dělat, budeme muset dvacet let počkat.‘“

A když se tomu vědomí bránili čeští soudruzi, co ti moskevští?

„Já jsem na konci osmdesátých let jezdil do Moskvy pořád. A pamatuji si, že z těch komsomolců byl vždycky někdo v Americe. Přijel jsem a teď tam bylo patnáct těch vedoucích funkcionářů, a když někdo chyběl, tak jsem slyšel: ten je zase v Americe. Už ve velkém probíhal proces usmíření. Já můžu jen opakovat, že jsem byl svědek těch událostí a vycházel jsem z toho, že se situace nějak odehrává, vyvíjí. A bylo to čím dál tím víc cítit a vidět a pak jsem doma pochopil, jak tady nikdo nic nereflektuje.“

Drželi se podle vás ti lidé »staré« ideologie proto, že jí věřili? Anebo proto, že nechtěli přijít o moc?

„Já jsem žil v domnění, že tady nemůže být v zemi nikdo, kdo si nepřeje, aby skončila okupace, aby se tu budovala nějaká nová společnost. Pamatuji si, jak jsme seděli v Plzni na portě s Jarkem Nohavicou, protože mu tam Plzeňáci zakázali hrát. Seděli jsme s ním do rána a byl vážně nešťastný. Ale těm pravověrným krajským funkcionářům jsme nemohli vysvětlit, že ho mají nechat zpívat. Že za pár měsíců už to bude stejně jedno. Tak jsem aspoň řekl Nohavicovi: ‚Jarku, vydrž, je tam Gorbačov, teď už to bude dobré.‘“

A ti vrcholní funkcionáři?

„My jsme byli kolonie (Rusů, pozn. red.) a oni skutečně žili tím heslem: dobrý každý den. Nevím, čemu věřili a čemu ne. Já jsem nikdy s nikým z nich nevedl žádnou otevřenou politickou debatu.“

Při prvním setkání jste mi řekl, že tam nikdo s nikým nemluvil. Jak jste to myslel?

„Pochopte, že když já jsem tam přišel, tak to bylo ve fázi rozpadu. Všichni už také měli svoje roky. Já jsem byl třikrát u tajemníka Hoffmanna (Karel, v srpnu 1968 ředitel Ústřední správy spojů, který nechal vypnout rozhlasové vysílače, pozn. red.) a on ani jednou nepromluvil. Chápete to: přijdete k šéfovi, něco říkáte, a on mlčí. Přijdete další den a on dělá to samé. To přece v tu chvíli víte, že cirkus končí.“

Dobře, ale pořád se musím ptát: Věřili tomu režimu? Bylo jim líto, že končí ideologicky?

„To já prostě nevím. Celou tu perestrojku chytře přenesli do mládeže. Nechali to na nás, protože pro ně to bylo bezbolestné, mohli kdykoliv říct, že s tím neměli nic společného. Praktické kroky jsme dělali my, svazáci. Jakeš četl projevy, které teoreticky odpovídaly Moskvě v Gorbačovském duchu, ale to bylo asi tak všechno.“

Brali vás vůbec vážně?

„Myslím, že ano, ale svazák byl vždycky do jisté míry pro smích těm starším soudruhům. Bylo to i tím věkovým rozdílem i tím, že já si mohl jít sednout s katolíky či luterány na pivo, zatímco oni ne.“

Jaká vůbec byla těsně před revolucí atmosféra ve straně?

„Ta parta byla spolu a nějak to držela. Také si všimněte, že oni mezi sebe nikoho nepustili. Jedině Mirka Štěpána (vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze, který během Palachova týdne nařídil zasáhnout proti demonstrantům slzným plynem a vodními děly, pozn. red.), který tam pronikl, ale za jakou cenu. Doteď nechápu politiku, kterou on dělal, protože údajně jezdil do SSSR za těmi nejhoršími členy politbyra. Dokonce se říkalo, že vždy, když Štěpán přijede do svazu, tak toho člena politbyra, s nímž se sejde, Gorbačov vyhodí.“

Vy a Štěpán jste byli mladší generace mezi, s dovolením, »dědky« typu Jakeše a Husáka. Jaký byl vztah mezi vámi?

„On se ke mně choval normálně až na jeden incident. V roce 1989 bylo 45. výročí Slovenského národního povstání a já jako šéf ÚV SSM jsem byl v delegaci, která letěla do Banské Bystrice mávat z tribuny. Ale u nás 21. srpna zavřeli tři maďarské turisty na demonstraci na Václaváku. Mně volala tajemnice maďarských komunistů, ať se zasadím o jejich propuštění. Tak jsem to řekl před Frantou Pitrou (tehdy místopředseda vlády, pozn. red.) a dalšími, ať neblbnou a pustí je z kriminálu – oni to nakonec byli zakladatelé toho jejich Fideszu. A Štěpán mi říká: ‚Půjdeš dělat na odbory, jestli nepřestaneš s těmi řečmi.‘ Nakonec to dopadlo tak, že jsem zpátky letěl v letadle sám. Slovenští soudruzi zůstali doma, takže se čeští soudruzi vešli do jednoho letadla. A to druhé jsem měl pro sebe sám, protože jsem zlobil.“

Takže jste byl rebel? Pořád bojuji s tím, že jste byl tak vysoko ve straně, a přitom mě přesvědčujete, že jste byl na straně Západu a že vám v žilách proudila perestrojka.

„Já si přál, aby se o věcech mluvilo, diskutovalo. Přišel za mnou Čalfa (Marian, první porevoluční premiér, pozn. red.) a říkal, že připravuje novou ústavu v souvislosti s proreformními opatřeními (nikdy nebyla dokončena, pozn. red.). A ptá se mě: ‚Co myslíš s tou vedoucí úlohou strany?‘ a já říkám: ‚No to tam dej, ať o tom soudruzi diskutují, že je to třeba zrušit.‘ No a toto říkat bylo ode mě považováno za krajně nesolidní... Nebo když za mnou přišel Mirek Šlouf (tehdy v SSM, později lobbista napojený na Miloše Zemana, pozn. red.) a řekl: Jdeme Fojtíkovi (hlavní ideolog KSČ? pozn. red.) na narozeniny. To bylo ještě někdy roku 1986, tak já seděl v kanceláři a řekl: ‚On mi taky nepřál.‘ A nešel jsem tam. Protože jsem nechtěl a protože jsem se nesnažil takhle dělat kariéru.“

Kdy jste dostal ten nejsilnější signál, že se celá šachovnice změní?

„Na 40. výročí založení Německé demokratické republiky, v říjnu 1989, kde jsem byl v delegaci. I Jakeš, a to prve nechtěl, ale pak se dozvěděl, že tam letí Gorbačov. A tam na mě ti jejich svazáci čekali, vzali mě na vyhlídkovou loď na Sprévu, a tam mi tajemně řekli: ‚Příští týden končí Erich Honecker (prosovětský šéf NDR, pozn. red.), půjde místo něho Egon Krenz (poslední šéf NDR, pozn. red.).‘ Pak jsme seděli v lidovém paláci v Berlíně na večeři. U jednoho stolu seděli Gorbačov, Jakeš, Ceaușescu, Živkov. U druhého já, Egon Krenz a další. A vždycky k němu přišel nějaký švihák ze Stasi (tajná policie, pozn. red.), naklonil se k němu, Egon na mě vycenil zuby, omluvil se a odešel. Ten večer byly totiž v Drážďanech velké demonstrace. Chtěl vždycky zakrojit, ale pak odložil ten příbor a šel. A já jsem se tomu smál.“

Co na to vedení KSČ?

„Druhý den jsme sedli do letadla a já říkám Jakešovi, že Erich končí příští týden. ‚Nech si to, prosím tě,‘ odpověděl mi. Já jsem to samozřejmě řekl všude, jako ostatně vždycky všechno, a pár dní nato bylo předsednictví a Jakeš tam prý vyprávěl, jak je Erich výborný, jak skvěle vypadá a že ještě hodně dlouho vydrží. Nakonec byla pravdivá ta moje informace, Erich do týdne skončil a vzalo to rychlé obrátky.“

Pohřeb Karla Gotta

Parte Děti Karla Gota Rozloučení na Žofíně Záznam zádušní mše Hosté na zádušní mši O životě Karla Gotta Dědictví Bertramka

Hrob

Celé Česko truchlí. Zemřel Karel Gott, držitel čtyř desítek Zlatých slavíků. Jen málokterý umělec za sebou zanechá tolik děl, jako zesnulý zpěvák. Připomeňte si Mistrův život.

Vše o Karlovi Gottovi čtěte ZDE

prezny ( 16. listopadu 2016 17:58 )

jo tohle je včerejší, tak jdu na dnešní moskevskou

prezny ( 16. listopadu 2016 17:52 )

Po přečtení Tebe si jdu Mohoritu přečíst, jinak mi jeho výlev před 17. listopadem byl ukradený. jeho blesk neobjevil, on se vecpal a je aktivní, houby že myje hajzly.

11karel11 ( 16. listopadu 2016 17:47 )

Všechno bylo domluvené předem, udělali vč. Havla, z lidí blbce. Horáček zbohatl za pár let, ale z poctivé práce to nebylo.

jussuf ( 16. listopadu 2016 12:58 )

Vydržal som si prečítať asi 1/4 týchto kalerábov (kaleráb=kedlubna ) a prekvapuje ma, že tento komunistický pohrobok a vzorný zväzák dostáva tak veľký priestor namiesto toho aby ho niekto nakopal do gulí. Krúti sa, zamlžuje podľa hesla ja nič ja muzikant a dostal som sa do toho len náhodou. Riťpaľovu vzorne slúžil a machruje pričom všetci vieme, že všelijaké tie komsomolské školy boli len pláštikom pre školenie agentov KGB, STASI, ŠtB a všetkých možných komunistických tajných. Tak nech ide tento vvilišpič do ri&ti

salto ( 16. listopadu 2016 09:33 )

Dobře to řekl Mohorita - soudruhům se nechtělo od koryta

Zobrazit celou diskusi
Další videa