Vzpomínky Nagyové na vazbu: Janičko, já tě miluju!, pořvávali všichni

Ty první tři dny byly asi opravdu nejhorší v životě, ale já si třeba na vězeňskou službu nemůžu vůbec stěžovat. Když mě převezli do Ostravy, ten rozdíl byl opravdu velký. Nejenom v tom, že jsem zpátky dostala tkaničky do bot a mohla jsem mít třeba zase svoje hodinky.

Rozdíl byl především v chování lidí. Bylo to asi i tím, že jsem se snažila respektovat chod věznice, její řád. Byla jsem prostě v takové pozici, v jaké jsem byla. Taky jsem se snažila být za každou cenu slušná, zdvořilá.

Jedna dozorkyně mi řekla, že měla ze služby nervy, že snad budu s odpuštěním jejími slovy „nějaká arogantní kráva“. Ale jak mi potom řekla, byla mile překvapená. Že jsem normální. Ale co je normální? Samozřejmě, že jsem to ale nesla vnitřně velmi těžce.

Vzpomínám si, že když si mě tam vzal poprvé k sezení jejich psycholog, tak se mě zeptal, co pro mě může udělat. „Jestli máte panáka, tak mi ho dejte,“ řekla jsem mu. A on na to, že to je jediné, co pro mě na tom místě udělat určitě nemůže. Tak mi půjčil nějakou knížku. Myslím, že to byl nějaký zamotaný kriminální příběh.

Exkluzivní zpověď: Takový je Nečas Jany Nagyové

Chtěli z ní udělat "nicku"

První noc po výslechu, kdy jsem odmítla vypovídat bez mého právníka, se mnou policisté jezdili k lékaři. Snímali mi otisky, měřili ucho. Mezi druhou a třetí ráno mě dovezli na celu. Musela jsem se stejně jako později ve vězení svléknout a udělat tři dřepy. Policistka ale odešla a nechala mě tam stát… čas ubíhal šíleně pomalu, nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla, ale myslím, že to bylo součástí psychického tlaku. Potom mě dali do zapáchající cely do společnosti jakési paní Procházkové, dámy z ulice.

Protože jsem si chtěla zachovat trochu lidské důstojnosti a vůbec úrovně a věděla, že mě chtějí předvádět světu jako neupravenou, uválenou nicku, a proto jsem taky neměla možnost mít vlastní hygienu, tak jsem si z víčka od paštiky „uválela“ tenký proužek, kterým jsem si omotala cop, kdy jsem si vlasy rozčesávala prsty. Samozřejmě, že tento záběr byl nejvíc zveřejňován…

Já jsem za slušné chování na tu televizi chodit mohla. Cela byla vybavena třemi železnými lůžky, palandou a lůžkem-postelí. Vše je železné, židle, stůl, skříň. V cele je toaleta, umyvadlo se studenou vodou. Byla jsem vděčná, že mi bylo vyhověno a byla jsem v cele sama.

Jana Nečasová o policii: Chtěli, abych práskala!

Taky jsem potom měla rádio. Pouštěla jsem si ho hodně nahlas, abych přehlušila pokřik spoluvězňů, kteří na sebe od rána do večera hulákají. Pochopitelně jsem jejich pozornosti neunikla ani já. Vzkazy byly různé. Od pokřiku „Janičko, já tě miluju!“ až po více či méně vulgárnější vyjádření k mé osobě…

A s tou sprchou je to taky trochu divočejší. Máte na to tři minuty. To se musel člověk pořádně snažit a já mám dlouhé vlasy, takže to občas bylo jen tak tak.

Můžete si dát i požadavek, když chcete třeba k psychologovi nebo k pedagogovi. Já jsem to využívala. Navíc za mnou chodil kaplan a občas jsem mohla i do kaple. Nejvíc ze všeho jsem ale asi četla.