Exkluzivní zpověď: Takový je Nečas Jany Nagyové

Kniha Nečas Jany Nagyové je vstupenkou do nejniternějšího soukromí ženy, o které se říkalo, že patří k nejmocnějším v zemi. Je to jakýsi »most přes minulost« – od pracovnice oblastního sekretariátu ODS po šéfovou sekretariátu ministerského předsedy. Zdaleka to není jen stoupání po červeném koberci, Jana Nečasová dopodrobna líčí vztah s premiérem i detaily ze svého nočního zatčení, pocity ponížení, jež zažila ve vazbě.

Nevyhýbá se ani intimním otázkám a prozrazuje, jakými prostými triky si i žena za mřížemi může udržet důstojnost a půvab. Zvláštní pasáž je věnovaná Davidu Rathovi. Napsal Janě Nečasové z vazby a ona jeho dopis kvůli „negativní energii, jež z něho vyzařovala“, ani neotevřela. Přesto pro ni zafungoval jako fatální symbol: Řekla prý o něm přátelům a slíbili si, že oni si z vězení nenapíšou. Do roka byla za mřížemi a slib dodržela: Nikomu nenapsala... Svěřuje se až teď a všem.

S tykáním mám problém

Takže vám Petr Nečas pomohl do Prahy?

„No ano. Ale v té době jsme si s Petrem hluboce vykali. On se v tom roce 2004 stal prvním místopředsedou strany a byl zodpovědný i za chod hlavní kanceláře. Takže pod něj spadali i manažeři v regionech. Já jsem v hlavní kanceláři pracovala zhruba od srpna 2005 až do roku 2006. Dělala jsem vedoucí provozního oddělení. Musela jsem pomáhat s koordinací a organizací kampaní. Vedle toho jsem měla na starosti všechny místopředsedy a zařizování jejich výjezdů do regionů.“

Nevypadáte, že byste měla problém s tykáním...

„Já mám normálně problém si tykat. Možná to nevypadá, ale docela dlouho si držím odstup. A Petr? Ten úplně. Má takovou bublinu okolo sebe.“

Jak jste mu o tu práci řekla?

„My jsme se potkali na nějaké stranické ideové konferenci. Říkala jsem mu, že to chci asi ve stranickém aparátu úplně zabalit. Měla jsem nabídku jít dělat do jednoho soukromého podniku. Bylo mi čtyřicet, cítila jsem, že je pro změnu nejvyšší čas. A on mi tenkrát řekl, že by byla škoda, kdybych to takhle ukončila. A jestli bych nešla posílit tým do centrály v Praze. V duchu jsem si říkala, že řeči plynou a voda teče. Že se nebudu spoléhat na něco, co možná bude. Přesto jsem mu říkala, že kdyby tedy něco měl...“

Kus sebezapření

Odpusťte mi to, ale jak bylo těžké rozdělit ty dvě role, pracovní a mileneckou?

„Byl v tom velikánský kus sebezapření. To mi řekl i ten psycholog. Je to hrozně fajn chlap. Podle něj jsem si mohla v autě polykat slzičky, ale vylezla jsem ven a hrála jsem tu druhou roli. Tu, která se ode mě očekávala. Šéfky kabinetu, Petrova servismana.“

A nepřeháněla jste ten servis vašemu milostnému vztahu? Prý jste rozhodovala drobnostech?

„Ať už tam byl vztah, nebo předtím nebyl, já jsem byla vždy naprosto loajální ke svému šéfovi. Mám to prostě takhle nastavené. Zase se vrátím ke svému psychologovi. U něj jsem vyplňovala asi dvacet testů. Chtěl, abych mu řekla, čeho si cením. Řekla jsem mu, že toho, že jsem uměla vždy oddělit profesionální linku od soukromé. Nikdy jsem před lidmi nepokřikovala Petře! Nikde jsem nedávala najevo, jak blízko jsem. Naopak jsem na nějaké oficiality vystrkovala podřízené jiné lidi, ať tam jdou oni.“

Tomu utajování vašeho vztahu jste ale museli dát spoustu energie.

„Nemuseli to prostě všichni vědět. Vezměte si, že já jsem Petra potkávala. Že jsem s ním pracovala jako s ministrem i jako s premiérem. A všichni na vás zírají. Já jsem to Petrovi i říkala, že nakonec vždycky já to odnesu, jak to vypadá na té ulici. Ale on to tak nevnímal. Je to také tím, že politici po takové době ve funkcích už nemají na některé věci cit.“