Obamova minulost: hašiš, alkohol a koks

Ve své knize "Americký sen" popisuje Barack Obama svůj život. Blesk.cz přináší z knihy ochutnávku.

Obamova střední škola v 70. letech: drogy, rasismus a smutná pravda o jeho otci

Nemohl jsem zpívat jako Marvin Gaye, ale mohl jsem se učit tancovat soul. Mohl jsem hrát basketbal s vášní, která byla větší než můj talent. Na střední jsem zažil karikatury černošských puberťáků. I to byla Amerika. A já myslel na všechny, kteří prožili urážky a ponížení stejně jako já.

Kluci mi nadávali do "zasraných černochů". Učil jsem se, že černoch je něco méněcenného. Byla to zvláštní forma arogance a omezenosti jinak rozumných lidí, na které jsme se "my černí" hořce usmívali. Vypadalo to, jako by běloši nevěděli, že jsou krutí.

Naučil jsem se nedělat si z toho žádnou hlavu. Pomáhal mi při tom hašiš, alkohol a někdy, když jsem měl dost peněz, i kokain.. Ale heroin jsem nebral nikdy.

Junkie a silný kuřák trávy

Byl jsem v opojení "na cestách", abych nemusel myslet na úděl černých. Ale moje "výlety" s tím neměly jinak co dělat. Nechtěl jsem ukazovat, že se mi z toho dělá špatně. Aspoň ne tenkrát.

Motivem bylo něco jiného. Chtěl jsem zjistit, kdo vlastně jsem. Chtěl jsem poznat svoje nitro a setřít své vzpomínky.

New York byl přesně takový, jaký jsem si ho představoval. Všude se stavělo. Mladí lidé byli už ve svých třiceti nepředstavitelně bohatí.
Skončil jsem s drogami. Běhal jsem denně pět kilometrů a každou neděli jsem se postil. Poprvé po letech jsem se soustředil na studium politických věd a práv. Vedl jsem si deník, do kterého jsem si zapisoval myšlenky a špatné básničky.

V roce 1983 jsem se rozhodl pracovat pro městskou čtvrť. Neměl jsem konkrétní představu a také jsem neznal nikoho, kdo by mi předal svoje životní moudro.

Když se mě kolegové ze studií ptali, co si pod tím představuji, nedokázal jsem jim přesně odpovědět. Místo toho jsem mluvil o nutných změnách. Změnu v Bílém domě, kde Reagan a jeho lokajové prováděli špinavou politiku. Změny v poddajném kongresu, kterému korupce nebyla cizí.

Konec se šílenou sebestředností Ameriky

Byl jsem přesvědčený, že změny nepřijdou ze shora, ale zespoda. Mojí ideou bylo pracovat v "černých" částech města, abych něco udělal pro svou zemi.

Jedna Afričanka přišla z celnice a hledala mě očima.

"Barack?"

"Auma?"

Objali jsme se, vyzvedl jsem svou sestru do výšky. Smáli jsme se. Vyprávěl jsem jí o Chicago a New Yorku, o práci, o matce a prarodičích. Ona mi vyprávěla o Heidelbergu, kde studovala lingvistiku, o těžkostech, které v Německu zakoušela: "Němci smýšlejí o Afričanech velmi liberálně. Někdy ale narazím na staré názory a předsudky, které převzali od svých rodičů. V německých pohádkách jsou černoši pořád ti špatní."

Udělal jsem čaj a Auma začala vyprávět o starém pánovi: "Nevím, jestli ho skutečně znám, Baracku. Někdy nespím celou noc, čekám, až ho uslyším přicházet, protože mám strach, že se mu stalo něco strašného. On ale přijde opilý do mého pokoje, vzbudí mě, protože chce dělat společnost, nebo chce něco k jídlu. Dlouho žil v hotelu měl hodně vztahů, ať už s Evropankami nebo Afričankami, ale nikdy to dlouho nevydrželo."

Mně bylo, jako by mi někdo zbořil svět. Celý svůj život jsem si udržoval o svém otci obrázek: brilantní absolvent Harvardu, velkorysý přítel a čestný politik.

Byl to obrázek mého otce, černocha, syna Afriky, do něhož jsem promítl všechny vlastnosti, o které jsem sám usiloval. Vlastnosti od Martina Luthera a Malcolma X, Waltera Du Boise a Nelsona Mandela.

Jaká ale byla skutečnost? Mým otcem byl zklamaný alkoholik a nevěrný manžel. Celý život jsem žil v klamu. Bylo mi z toho špatně.