Děj na jevišti dokreslují spolu s rekvizitami a kulisami také projekce přírody. Kostýmy k opeře připravila Kateřina Štefková, která společensky vážené postavy oblékla do barevně strohých kostýmů v béžové, naopak prostý lid do přírodních barev a odlišnost zvýraznila pestrobarevnými věnečky a šátky.

Národní divadlo nově nastudovalo operu při příležitosti oslav 100. výročí vzniku Československa. Připomínka symbolů pozvednutí českého národa ve druhé polovině 19. století se objevuje i na konci představení. Operu skladatel Bedřich Smetana sám určil k provádění při slavnostních příležitostech týkajících se života české společnosti.

Režie se ujal ředitel Národního divadla Jan Burian, který ke spolupráci přizval své současné i minulé kolegy včetně svého předchůdce v čele první scény, scénografa Daniela Dvořáka. Na choreografii pracoval Petr Zuska, taktovky se při první premiéře chopil Jaroslav Kyzlink.

Part Libuše dnes zpívala Dana Burešová, která byla představitelkou české kněžny již v minulém nastudování. Chrudoše ztvárnil při první premiéře František Zahradníček, Lutobora Jiří Sulženko a Radovana Roman Janál, kteří také představovali tyto postavy v předchozím nastudování. Roli Šťáhlava dnes zpíval Jaroslav Březina, Krasavu Maria Kobielska a Radmilu Stanislava Jirků.

V hlavních rolích alternují Iveta Jiříková (Libuše), Svatopluk Sem (Přemysl), Miloš Horák (Chrudoš), Aleš Briscein (Šťáhlav), Peter Mikuláš (Lutobor), Jiří Brückler (Radovan), Petra Alvarez Šimková (Krasava) a Kateřina Jalovcová (Radmila).

Libuše bývá označována za "scénický rituál smíru a očisty". Smetana podle muzikologů záměrně hledal cestu ke smírnému řešení všech sporů, které se v ději objevují. Národní divadlo má tuto slavnostní operu na stálém repertoáru od svého založení. Nyní s ní přichází po 23 letech.

Libuše je slavnostní zpěvohra o třech jednáních z roku 1872. Autorem libreta je Josef Wenzig, který je napsal německy. Do češtiny ho přebásnil Ervín Špindler, protože Smetana odmítl komponovat na německý text. Námětem k jejímu ději se stala legenda o kněžně Libuši, připomínaná již v Kosmově kronice, ale přejatá hlavně ze zpracování v Rukopisu zelenohorském.

Opera byla původně zamýšlena jako korunovační, protože ale ke korunovaci rakouského císaře Františka Josefa I. za českého krále na konci 19. století nedošlo, byla poprvé uvedena při slavnostním otevření Národního divadla a poté i při jeho znovuotevření po ničivém požáru 18. listopadu 1883.