Těla slaví 30 let. Frontman Luboš Beránek vzpomíná na mezníky a zve do Chronosu a Balbínky

Těla předskočila v roce 2018 legendárním Slade v Brně a v Lucerně.

Těla na benefičním koncertu v Hrádku nad Nisou (2020)

Těla na koncertě se Slade v Lucerně (2018)

Autor: Hana Langrová -

27. února 2023

•

21:53

Liberecká legenda kapela Těla letos oslavuje 30 let od založení. Frontman Luboš Beránek se rozpovídal o tom, jak s nimi zpívala jazzová zpěvačka Jana Koubková, jak stáli u zrodu festivalu Benátská noc, který otevírali se Starými hadry (nynější Chinaski), o koncertu v Home credit areně nebo o společném hraní s legendárními Slade. Už tuto sobotu 18. března vystoupí v jabloneckém Chronosu a 13. května pak v pražské Balbínce.

Těla letos oslavila 30 let své existence. Když jste kapelu zakládali, dokázal sis představit, že budete fungovat tak dlouho?

No, upřímně řečeno, o tom jsme tenkrát vůbec nepřemýšleli. Prostě jsme chtěli hrát. Mimochodem – těch 30 let funguji jen já, z původních členů jsem jediný.

Kdybys měl vyjmenovat důležité milníky kapely, jaké by to byly?

Nevím, jestli zrovna milníky, ale na pár důležitých okamžiků si zkusím vzpomenout. Chronologicky: 1993 – seznámení se a společná hraní se Starými hadry, později Chinaski, navázání spolupráce s Basic Beatem Báry Basikové, 1994 - měsíční tour po Holandsku, 1995 – nahrávání 1. CD, 1996 - trojnásobné vítězství v hitparádě SOS na TV Premiéra (nyní TV Prima) s písní Hej Báro, 1997 - vystoupení ve Snídani s Novou (tamtéž opět v roce 2000), 2001 – spolupráce s Janem Spáleným, medailonek kapely v Music Zoom na TV3, 2002 – začátek pravidelného koncertování v Balbínově poetické hospůdce, 2004 – hudební medailon v pořadu Pop Art v České televizi… Asi by toho bylo víc… až po rok 2018, kdy jsme měli možnost zahrát si v Brně a v Praze před legendárními Slade.

Proč jste se pojmenovali Těla, už je docela známá historka a najdeme ji u vás na webu, ale někde jsem slyšela, že jste na chvíli i změnili název, prozradíte k tomu něco?

K tomu došlo právě v souvislosti s předskakováním Báře Basikové. Kapelník Basic Beatu Martin Němec nás v roce 1993 oslovil s tím, že jsme po Oceánu druhá kapela, která ho zaujala natolik, že by jí rád pomohl. Nelíbil se mu ale název „Těla“ (nechtěl ho na společných plakátech) a společně s Janem Saharou Hedlem trvali na přejmenování na Nord. To se ale, celkem pochopitelně, nelíbilo nám – a skončili jsme na kompromisu: Začali jsme vystupovat pod názvem Zinkowski, což bylo příjmení mého polského pradědy. To ale nemělo dlouhého trvání: slibovaná podpora Martina Němce jaksi vyšuměla do ztracena, a my jsme se krátce nato vrátili k původnímu názvu.

Mimochodem, v tom roce 1993 se Staré hadry zrovna přejmenovali na Chinaski, a na vstupence na náš společný silvestrovský koncert stálo kvůli překlepu Zinkowski + „Chinkowski“. Úsměvné. Tak trochu à la Šroubek a Vroubek z „Neználka“, jak tenkrát pronesl můj bratr.

To je vtipné. Jak se vlastně stalo, že s vámi dvě písničky Smutnej pán a Dej mi, dej nahrála ceněná jazzová zpěvačka Jana Koubková?

Janu Koubkovou oslovil náš tehdejší manažer Pavel Bureš z Jičína, a pro nás naštěstí ona nebyla ani trochu proti. Čas strávený s ní ve studiu bych klidně mohl přidat k těm pomyslným milníkům – úžasná spolupráce s úžasnou dámou. Tohoto setkání a snad i přátelství si hodně považuji.

Třetí desku vám pokřtil Jan Spálený z ASPM, jak jste se s ním dali dohromady?

Pan Spálený míval v Českém rozhlase svůj poslechový pořad a dostali se k němu naše dvě CD. Poslechl si je, a sám kontaktoval našeho manažera s tím, že dostává celé hromady nahrávek a jako jedna z mála ho naše kapela zaujala. A nabídl pomoc, včetně produkování 3. desky. Byly jsme jeho zájmem neskutečně poctěni. Ke spolupráci na CD nakonec bohužel nedošlo, pan Spálený měl v té době zdravotní problémy. Ovšem i tak si udělal čas a navštívil nás během nahrávání v hostivařském studiu (které nám doporučil on), a dokonce nás pozval na společná hraní s "ASPM" - např. v Malostranské besedě.

Už pár měsíců slýcháme na koncertech nové písničky – Selaví, ke které už je na YouTube i klip, Budu tu být a 41. Vydáte je někdy studiově?

Rádi bychom – jen k nim chceme přidat ještě pár dalších. A jelikož jejich zrod závisí především na mně, musejí se kolegové i fanoušci doobrnit ještě větší trpělivostí než doposud: Je to se mnou těžké.

Nedávno jste se vrátili do Home credit areny, pamatuji si váš velkolepý koncert na tomto místě. Užíváte si spíše klubové hraní, festivaly nebo tyhle větší akce jako třeba i koncerty se Slade nebo nedávno s Olympic?

Samostatné koncerty jsou pro nás samozřejmě důležitější, ať už ve zmíněné Aréně nebo v sálech a klubech – lidé, kteří na nás přijdou, přijdou výhradně na nás, a o to víc nás taková přízeň těší. Ovšem „předskakování“ před velkými kapelami má pro nás také velký význam – například koncerty před Slade v brněnském Sono Centru a v pražské Lucerně byly úžasnou zkušeností.

Vždycky jsem na tvých textech obdivovala jistou osobitost, a že v nich odhaluješ kus ze svého života. Jak to vnímá tvá rodina, baví ji publicita?

Z případné publicity by nebyly dcera ani manželka nadšené, ale ono to s ní nebude tak horké – v textech se většinou nimrám ve vlastních pocitech, o svých blízkých nic zásadního neprozrazuji, vždy se jedná pouze o jejich odraz v mém životě. A s tím už se snad všichni, kterých se to týká, smířili. Doufám! (smích)

Vaším největším hitem se stala písnička Hej Báro, kterou jsi napsal své dceři. Později vznikl i druhý díl B. B. Queen, kterou mám já osobně raději. Tvoje dcera žije v Británii a dokonce si zahrála ve filmu o Queen. Těší tě, že zpívá a zdědila po Tobě hudební talent?

Nevím, jestli jakýkoli z jejích talentů má dcera po mně, ale samo sebou mě těší, pokud dělá, co ji baví – a daří se jí. Víc k tomu neřeknu, protože… i vy už víte, jak to má Bára s tou publicitou… (Smích)

Na tvých textech mě baví hra se slovy a hezká kultivovaná čeština. Jaké knihy rád čteš, a vím, že máš v oblibě i mluvené slovo. Doporučíš nám něco, co tě teď baví?

Je to tak: Už roky nevyrážím z domu bez rozhlasové hry ve walkmanu, miluju to. Je ale těžké z těch stovek nahrávek vybrat jen pár. Každopádně obecně mohu doporučit cokoli od Květy Legátové, Ludvíka Aškenazyho nebo Daniely Fischerové. A co se knih týče, býval jsem až fanatický čtenář, ale poslední roky už to docela flákám. Není čas, není vždy nálada, nedostává se moc příležitostí k usebrání se. Vždyť já už šidím i moje oblíbené komiksy!

Aktuálně vzniká druhý díl tvé knížky Fotr Beránek aneb Zápisky z „Cukrové hory“. Jak se podle tebe změnilo prostředí sociálních sítí od dob, kdy jsi na ně začal psát svá zamyšlení a krátké storky? Baví Tě ještě tento typ komunikace?

Dobrá otázka… Vlastně už ani nebaví. A mám pocit, že spoustu dříve vtipně a smysluplně píšících přispěvatelů už taky ne – řekl bych, že jich valně ubylo. Já jsem tak trochu pod nátlakem mých příznivců nakonec dal dvě knihy z příspěvků na Facebooku dohromady, ale jsem si stoprocentně jistý, že na další už nedojde. Ono už ani není z čeho brát – angažuji se tam opravdu už jen minimálně.

Budeme doufat, že se to třeba změní. V písni Proces v refrénu zpíváš: A jak se vám tady žije, jak vám srdce bije, jak vám se v noci usíná? Jak vnímáš aktuální situaci v české rozdělené společnosti a události ve světě? Prožíváš to nebo jsi spíš uzavřený ve svém světě a soustředíte se na osobní věci?

Odpovím lakonicky: Špatně se mi usíná.

Stručné a jasné, pojďme k něčemu příjemnějšímu. Nedávno měl v Česku dva koncerty Sting a v létě se ještě vrátí do Pardubic. Ví se o tobě, že je to tvůj oblíbený zpěvák a sem tam si na pokoncertním jamování střihneš nějaký jeho hit. Je to ten nej zpěvák?

Ano, dá se říci, že je Sting jeden z nejmilejších. Ten seznam mých oblíbenců by byl ale hodně dlouhý – a žánrově pestrý. Musím ale přiznat, že si hudbu skoro vůbec nepouštím. Mně prostě dělá radost především poslech výkonů všech těch skvělých hereček a herců v rozhlasových hrách. S nimi mi je dobře, hudba je moc hlučná.

To je tak, když člověk hodně koncertuje, chápu. Co v letošním roce čeká Těla?

Spousta koncertů! Včetně tří z nich v naší oblíbené Balbínce nebo opětovného účinkování na Benátské v libereckém Vesci. Kompletní přehled míst, kde je možné nás vidět a slyšet, najdou fanoušci na našich stránkách nebo na našem profilu na FB.

Vy jste vlastně hráli se Starými hadry, nynější Chinaski, na úplně prvním ročníku Benátské…

No ano, je to tak: v tom roce 1993 jsme byli osloveni bratry Mikézovými, jestli bychom nezahráli na plovárně na Malé Skále – že tam pořádají takovou akci, Benátskou noc. A zároveň nás požádali, jestli bychom k sobě nenašli ještě nějakou další skupinu. A já a Petr Gros jsme na jakémsi minifestivalu v libereckém přírodním divadle slyšeli po nás hrající kapelu Staré Hadry, moc nás bavili, zašli jsme za nimi, slovo dalo slovo – a od té doby jsme společně hrávali nejen na stále se rozrůstající Benátské noci. A nejen hrávali!

Několikrát do roka hrají Těla v Balbínově poetické hospůdce v Praze.

Jak je to vlastně s vaším hraním v Balbínce, hrajete tam několikrát do roka a vždycky je brzy vyprodáno. Je to úžasný prostor a já na vaše koncerty tam vzpomínám ráda, je tam skvělá atmosféra a jste publiku velmi blízko.

Tak v tom má prsty také již zmiňovaný Pavel Bureš. Domluvil nám tam v tom roce 2002 s Generálním Guvernérem Jiřím Hrdinou hraní s tím, že je to fajn prostor, ať to zkusíme. A my jsme nejen zkusili, ale začali tam hrát pravidelně. První roky dokonce každý měsíc, a lidi na nás stále chodili. Loni jsme oslavili už 20 let „balbínování“ a – musím to zaklepat – skoro vždy máme vyprodáno. Ač v Praze, můžu říct, že je to vlastně taková naše domácí scéna. Tam se vážně vždy rádi vracíme.

Na koncertu v libereckém Warehousu jste měli řadu hostů, co nabídne jablonecký koncert? Prozradíte?

Tak především více než dvouhodinový koncert s plným nasazením všech sedmi Těl. Před námi ale ještě vystoupí skvělá celt-folk-rocková kapela Isara, jejímž členem je i bývalé Tělo, houslista, zpěvák a kytarista Tomáš Nezdara. Ten poté neodloží šmytec a zahude si v několika písních i s námi.