Major Hyhlík odhaluje zákulisí slavné Bartolomějské: Vražda s Markovičem! A co se dělo v osmdesátkách?

Jednotlivé případy popisuje syrovým stylem, ale zároveň prozrazuje svou zálibu v sarkastických komentářích.  „My jsme se prostě jen snažili, aby lotrů chodilo po pražských chodnících co nejméně, a myslím si, že se nám to občas docela dařilo,“ shrnuje své působení u policie major Hyhlík.

Co v knize mimo jiné prozradil?

V předrevolučních letech podle Miroslava Hyhlíka sloužilo na nejmenším obvodě na Praze 1 kolem padesáti detektivů, což sice nebylo moc, ale bohatě to stačilo na to, aby jednička byla řazena mezi nejbezpečnější části metropole.

„Celá parta se dělila na oddělení obecné kriminality a na „párkaře“ nebo „pytlouny“, jak jsme říkali klukům z hospodářské kriminálky. Jejich hlavním úkolem bylo ochraňovat socialistickou ekonomiku, aby nebyla rozkrádána nějakými filuty,“ popisuje Hyhlík v knize. „Alfou a omegou byl trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, který po revoluci spláchla demokracie do stoky dějin.“

Podle Hyhlíkových slov stačilo, aby muži v proslulých balonových kabátech jen prošli kolem, a „všichni zelináři, řezníci, restauratéři, pumpaři a různí meloucháři měli sevřené řitní otvory. I přesto se mnozí řídili heslem „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Běžný pracující člověk podle vzpomínek Miroslava Hyhlíka za socialismu na žádné velké bohatství nepřišel. „Průměrná mzda byla kolem tří tisíc korun a na nové autíčko značky Škoda 105 si šetřílek naspořil tak za čtyři až pět let. Spotřební elektronika, jako barevná televize, videorekordér a jiné vymoženosti, byla výsadou, ne pravidlem.“

Jiří Kajínek (64) o vrahu Vocáskovi: Na cestu z basy si koupil dva obleky!

V polovině osmdesátých let začali služebny Veřejné bezpečnosti po celé Praze zaplavovat podvedení spoluobčané, kteří měli společného jmenovatele – hazardní hru skořápky. Scénář okrádání byl podle majora Hyhlíka vždycky stejný a odehrával se na místech, kde existoval předpoklad, že se budou pohybovat lidi s větším obnosem peněz.

„Jako předvoj celé promyšlené komedie fungovali náhončí, kteří „hlídkovali“ před prodejnami Mototechna, Tuzex nebo v obchodních domech. Měli za úkol přesvědčit „kavku“, aby s nimi odešla na smluvené místo. Převážně se jednalo o kavárny nebo restaurace, kde personál měl zalepené oči bankovkami s Bedřichem Smetanou.

V tmavém koutu místnosti nebo za těžkým závěsem skupina podvodníků rozehrávala nepoctivou hru s předem známým vítězem. Nikdy jím nebyl pán s pěti tisíci našetřenými na kuchyňskou linku nebo třiceti pěti tisíci na trabant. Hbité prsty šejdířských protagonistů s ukrytou molitanovou kuličkou v dlani dokázaly divy.

Nejprve obětního beránka nechaly trochu namlsat, když ho nechaly malinko vyhrát, aby ztratil zábrany a nechal se zatáhnout do říše mamonu. Následoval neúprosný útok na jeho těžce našetřené penízky, a po několika hrách byl konec,“ píše se v knize Rapl z Bartolomějský.

Neskutečný hazard v Brně: Dívky jely na spřáhle tramvaje, video už má policie

Po pádu režimu šanci nedostala podle Hyhlíka jen všemocná demokracie, ale taky zločinci, kteří rychle chytali novou příležitost za pačesy. Jako první se chopili příležitostí zločinci a různí vykukové, kteří si mysleli, že policie je vlivem politických událostí bezzubá a že si prostě mohou dělat, co jim hrdlo ráčí. Svá vlastní očekávání měly i organizované party z východu Evropy a Balkánu.

„Počet vražd, které byly leckdy obzvlášť brutální a odehrávaly se i za denního světla lidem na očích, se zvýšil na čtyřnásobek. Vybírání výpalného, bankovní loupeže a jiné násilnosti byly na pořadu každého dne v takové míře, že jsme je občas pouze evidovali. Neměli jsme kapacity se pořádně věnovat každému případu tak, jak by si zasloužil. K policii se zrovna v těchto letech moc oddaných občanů nehlásilo,“ vzpomíná major Hyhlík.

První obvod byl velice rozmanitý a policisté tady měli mnoho zajímavých lokalit, kde mohli získávat informace o životě podsvětí. Nešlo o významné kulturní a historické budovy oblíbené turisty, ale o ryze praktická místa využívaná Pražany k odpočinku. Hotely, restaurace, vinárny, diskotéky, bary nebo různé obchody.

„Někteří detektivové holdovali pivečku, a tak se starali o svoje hospůdky nebo jiné lokály nejnižší cenové skupiny. Hodně z toho těžil třeba zkušený kriminalistický harcovník kapitán Honzík Zavadil se svojí oblíbenou startkou bez filtru v koutku úst. Jeho znalosti štamgastů a života v krčmách jako U Dvou koček, U Vejvodů nebo ve výčepu U Zeleného stromu v Dlouhé ulici byly fenomenální. Věděl o všem, co se tam šustlo. Nebyly to jen vloupačky, na kontě měl i několik poznatků ke spáchaným vraždám.“

K legendárním místům patřila i herna U Nováků ve Vodičkově ulici, automat Koruna ve spodní části Václavského náměstí nebo slavný homosexuální klub Téčko pod Jungmannovým náměstím.

Za mřížemi: Instruktor vězeňské služby předvedl svůj denní chléb! Jak vypadá práce s odsouzenými?

Ženy, které nejstarší řemeslo provozovaly, Miroslav Hyhlík a jeho kolegové lovili pro takzvanou příživu. Šlo o trestný čin příživnictví, kde bylo stanoveno, že se taková osoba musela soustavně vyhýbat poctivé práci a opatřovat si prostředky k obživě nekalým způsobem, kam byla prostituce za socialismu řazena. Prokuratura vytvořila pracovní almanach, kde bylo stanoveno, že příživnice musí být bez práce nejméně šest měsíců a žít z peněz získaných z prostituce.

Mimo tohoto trestného činu podle Hyhlíka fungovala ještě trestní metlička ve formě paragrafu 10 zákona o přečinech, které vyšetřovatelé říkali „malá příživa“. „Prakticky to znamenalo možnost popotahovat i ženu, co chodila řádně do práce a jen o víkendech si zaskočila přivydělat nějakou tu západní marku nebo dolar. Základem ovšem bylo chytit děvu po sexuální službě, když měla valuty pěkně schované v kabelce nebo v botě, občas i pěkně zastrčené v útrobách svého ladného těla,“ uvádí se v knize Rapl z Bartolomějský.

Prostitutky si Miroslav Hyhlík dělil do tří kategorií. „Byly to rošťandy, co postávaly na zaplivaných ulicích. Potom barové holky, které měly svoje místa v různých pajzlech, diskotékách a varieté. Poslední skupinou byly šťabajzny, jež se pohybovaly v luxusních hotelech.“ Mezi legendární stanoviště pouličních šlapek patřily ulice Perlová, Rytířská, Havelské tržiště, Vodičkova a samozřejmě i Václavské náměstí.

Seriál versus realita: Prohlédněte si reálné fotky vraha Hojera a detektiva Markoviče!

Hotelové prostitutky byly k mání například v Ambassadoru, Zlaté Huse či Intercontinentalu. „Dostávaly se sem takové, které měly mít nějakou vizuální úroveň, nebo ji alespoň dokázaly předstírat. Netoleroval jsem, aby se zde pohybovaly ženy, kterým v občanském průkaze chybělo razítko o zaměstnání. Neexistovalo, aby se mezi sebou fyzicky napadaly nebo se opíjely tak, aby dělaly virvál. Udržet se na vrcholné úrovni nebyla pro hotelové prostitutky zrovna levná záležitost.

Aby splynuly se zahraničním světem, musely nejen obstojně vypadat, ale taky se umět domluvit. Za svoje služby inkasovaly hlavně dolary, západní marky a jiné valuty. Byl to velice výnosný kšeft, kdy si za „číslo“ účtovaly třeba 100 až 200 USD,“ popisuje Miroslav Hyhlík.

Metoda Markovič: Jak probíhal casting na vraha Hojera a detektiva Markoviče?

„Vraždu jsem vždycky považoval a považuju za to nejhorší, co může člověk člověku udělat. Procházet místností, kde oběť prožila poslední chvíle svého života, a prohlížet si osobní věci, na kterých naposledy spočinuly její hasnoucí oči, nebyl nikdy příjemný zážitek,“ vzpomíná v knize major Hyhlík.

K první vraždě si přičichl v roce 1986, kdy byl v jednom bytě na Starém Městě v úterý 15. července zavražděn mladý homosexuál Mathauser. V třípatrovém domě v Havelské ulici ho našla jeho matka ležícího na posteli. Vrah ho brutálně ubil vytrženou dřevěnou nohou od stolu. Na tomto případu Hyhlík navíc spolupracoval s legendárním náčelníkem vražd majorem Jiřím Markovičem!

10 nejlepších českých krimiseriálů: Napětí, tajemství a skutečné případy

„Klidným hlasem nás začal seznamovat s celým případem. Mezitím nechal kolovat po zasedačce fotografie pořízené na místě činu, abychom znali podrobnosti při pozdějším vytěžování svědků nebo k dalšímu pátrání. Když ke mně připutovalo asi deset černobílých fotografií, uviděl jsem poprvé v životě skutečnou reálnou vraždu. Na několika fotkách byl zachycen nebožtík ležící na rozestlané posteli, v tratolišti krve, které na snímku připomínalo obrovskou černou skvrnu. Vyhaslé oči černovlasého mladého muže směřovaly netečně ke stropu.

Ležel na zádech nahý jen ve světlých slipech, na kterých byla v oblasti genitálií tmavá skvrna od moči. Ruce měl rozhozené, dlaně se odevzdaně opíraly o dřevěné pelesti postele,“ vzpomíná na hrůznou podobu smrti a vraždy, se kterou se setkal poprvé. Kdo byl tehdy oním surovým vrahem? To se dozvíte v nové knize Rapl z Bartolomějský.

Zvládne vrah Vocásek po 38 letech život na svobodě? Psycholog: Dnešní svět je pro něj sci-fi!