Přežili jsme Lidice

Masakr občanů Lidic 10. června 1942, který měl být německou odplatou za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, byl jedním z nejbestiálnějších válečných zločinů. Němci jich za II. světové války napáchali bezpočet. Přinášíme příběhy lidí, kteří lidickou tragédii prožili na vlastní kůži a jen díky náhodám nakonec i přežili... První němečtí vojáci se v okolí Lidic objevili už 9. června 1942, něco před desátou hodinou večer. Přijeli z Kladna. Pár desítek minut poté dorazily i plně obsazené nákladní vozy z Ruzyně. Řetěz hlídek v noci obklíčil Lidice. Ráno začal masakr. Ukradli mi i kočárek! Zelenkovi bydleli v Lidicích na okraji vsi. Rodinu živil táta, hutník v kladenské Poldovce. Jeho synovi Václavu Zelenkovi (69) byly v té době něco přes čtyři roky. Otec šel před popravčí četu, matka do koncentračního tábora. Modrookého blonďáčka kvůli jeho vzhledu určili k poněmčení. "Spolu se mnou tak dopadly ještě Dáša Veselá a Hanka Špotová. Němci nás už v kladenské reálce, kde dělali rasovou selekci všech dětí z Lidic, oddělili od ostatních," vzpomíná dnes pan Zelenka. S jeho kočárkem, ve kterém ho vozila maminka, se později po Kladně promenovala manželka šéfa tamního gestapa Haralda Wiesmanna. Malý Václav zatím procestoval několik sirotčinců, včetně polské Lodže, kde byly soustředěny i některé další děti z Lidic. Moc si toho ale nepamatuje. Většinou jen útržky událostí. "Jako když jsem od jedné české dívky dostal chleba s marmeládou. Myslím, že to byla moje sestřenka a že to bylo právě v Lodži, ale kdoví. Moc jsem tehdy hladověl, to vím." Vašek se stal Rolfem Německé úřady ho nakonec přidělily rodině v Bühlau poblíž Drážďan. Jako »oboustranný německý sirotek« dostal v únoru 1945 příjmení své nové rodiny - Wagner, křestním jménem Rolf. "Otčím byl dobrý a hodný člověk, nikdy se na mě křivě nepodíval, natož aby na mě vztáhl ruku, ale ona byla jiná. Řezala mě kvůli ničemu, každý den několikrát. Někdy to bylo k nevydržení." Václav-Rolf žil jako Němec, česky zapomněl. Až po válce, 1. května 1947, přijel k Wagnerovým starosta s cizím člověkem v uniformě. Byl jím vrchní strážmistr Josef Vondráček, pátrač po zavlečených československých občanech. Rozepnul chlapci košili, spatřil tři jizvy na hrudníku a řekl: "Je to on!" Tohle poznávací znamení po nemoci uvedla Václavova matka, která přežila lágr a vrátila se domů. 28. května se za ní z Německa vypravil i její syn. "Lidé o našem vlaku věděli," vzpomíná. "Vítali nás, mávali, na nádraží v Děčíně nám dokonce nutili peníze." Lidé ze Společnosti pro obnovu Lidic odvezli malého chlapce do Kročehlav u Kladna, za maminkou. 16. října 1951 se oba přestěhovali do nových Lidic, do jednoho z domů, které pro všechny přeživší nechala postavit československá vláda. Ochromil nás strach. Všechny! Buštěhrad dělí od Lidic jen pár kilometrů. Antonín Topič (83) se v něm narodil a prožil celý život. Když se »to« stalo, když se z Lidic začaly ozývat výbuchy a stoupat černý dým, stál u autobusové zastávky na konci obce a spolu s několika desítkami sousedů vzrušeně debatoval o tom, co se děje. "Měl jsem po noční šichtě v Poldovce a tak jsem měl volno. Němci Lidice obšancovali už večer předtím. Dovnitř pouštěli jen ty, kdo tam měli bydliště, ale zpátky už nikoho," vzpomíná na tu dobu. To postihlo i kolem dvaceti dělníků, vracejících se z práce na Kladně. Chtěli za rodinami. Němci jim zkontrolovali průkazy a mohli jet na smrt. "Oni byli strašní pedanti, měli podrobné seznamy, sestavené podle odběru potravinových lístků. Podle nich si zjistili, kolik lidí a kteří v Lidicích jsou a ty pak všechny zlikvidovali." To se týkalo i těch, kdo leželi v nemocnicích nebo byli z nějakého důvodu na pár dní mimo obec. Němci je všechny bez výjimky našli a dodatečně postříleli v Kobylisích. Jediným Čechem, který se do Lidic 10. června dostal, byl buštěhradský lékař Kvido Jeřábek. "Vyžádali si ho Němci, prý aby tam kohosi ošetřil," vybavuje si v paměti Antonín Topič. "Ale pokud vím, tak se o tom, co viděl nebo proč tam byl, nikdy nikomu nezmínil. Ani po válce. Ochromil ho strach, stejně jako nás všechny." Později se říkalo, že někdo z lidických mužů si sám podřezal žíly. Jeho sebevražda by prý znemožnila Němcům splnit rozkaz - všechny muže starší patnácti let zastřelit - a tak musel být zachráněn. Říkalo se také, že prý někdo z našich železným sochorem přizabil německého důstojníka, ale jak to bylo doopravdy... V Lidicích zavraždili i Karla Saidla a Jaroslava Hroníka, s nimiž Antonín Topič nejvíc kamarádil. "Koupali jsme se v lidickém rybníce, pytlačili ryby, chodili na tancovačky nebo na výlety. Desátého června to všechny skončilo." Králíky snědlo gestapo Před likvidací samotné obce z ní fašisté přestěhovali do Buštěhradu, do německého velkostatku Panský dvůr, všechna hospodářská zvířata. Krávy, ovce, kozy, drůbež i králíky. "Většinu z toho sežrali gestapáci, co hlídali Terezín," tvrdí pan Topič. "A ti ze statku, když už Lidice nestály, na jejich místo naseli obilí a taky ho sklízeli." Po vraždících a ženijních jednotkách wehrmachtu a SS přišla řada na příslušníky RAD, Říšské pracovní služby. Odklízeli trosky lidických stavení a planýrovali terén. Dokonce i potoku změnili směr koryta a zničili hřbitov. "Ubikace měli u nás v Buštěhradě. Každý den ráno mašírovali do Lidic s lopatami a krumpáči přes ramena a zpívali." Místní lidé, i pan Topič, se Lidicím až do konce války vyhýbali. Nikdo nevěděl, kde jsou zahrabáni postřílení lidé a nikdo nechtěl šlapat po jejich ostatcích. Až v květnu 1945 našli hromadný hrob lidických mužů ruští vojáci. Vztyčili na něm obří kříž s trnovou korunou. A 10. června 1945 se na celonárodní tryzně za zavražděné sešlo v Lidicích na půl milionu lidí. Začalo vzkříšení obce, která se stala symbolem.

---

Drama Lidic 10. června 1942 bylo na přímý rozkaz Adolfa Hitlera v Lidicích povražděno 173 mužů. Před popravčí četu šli všichni starší patnácti let. Na každého z nich stříleli tři vojáci - dva mířili na hruď, jeden na hlavu. V koncentračních táborech zahynulo 60 žen a 88 dětí. 143 žen se po válce vrátilo. Československé úřady objevily v Německu 17 dětí, které byly rovněž vráceny domů. V létě 1947 byl položen základní kámen nových Lidic. Stavba moderní vesnice o 150 domcích začala v květnu 1948, ti, kteří přežili, se do nového začali stěhovat počátkem padesátých let.