Lidičtí muži se rvali se svými katy!

Jiří Tůma (57) dnes žije v Lidicích v domě, který jeho otec koupil v roce 1963 od paní Stříbrné, jedné z lidických žen, která se po válce vrátila. „Naše rodina ale pochází z nedalekých Makotřas, děda Josef tam s babičkou měli statek a můj táta, jejich syn, masakr v Lidicích skutečně přežil. A já si jeho vyprávění pamatuji do detailu. Ještě dnes mi jde mráz po zádech,“ říká pan Tůma.

Zapomenutá legitimace

Na počátku celého příběhu, který zázrakem neskončil smrtí, stojí příchod nového človíčka na svět a lidská zapomnětlivost. Olze, provdané Horešovské, dceři sedláka Tůmy z Makotřas, která žila v Lidicích s manželem, se narodil syn Pavel. Bylo to první vnouče Tůmových, a tak není divu, že babička Marie chodila z Makotřas své dceři pomáhat tak často, jak jen mohla.

„Můj otec mi vyprávěl, že 9. června odešla už brzy ráno. On sám dělal něcopři hospodářství, tak jako každý den. Navečer za ním přišel jeho táta a povídá – kolem Lidic se něco děje, Němci jezdí po cestách o hodně víc než normálně. A že prý si babička zapomněla doma legitimaci, »kenkartu«, tak aby můj otec sedl na kolo a do Lidic ji mamince odvezl,“ vzpomíná Jiří Tůma. Když jeho otec do Lidic dojel, byly už obklíčené Němci. Zastavili ho, ale když jim vysvětlil, proč tam musí, pustili ho s tím, že ho pustí i zpátky.

Noční razie

Babička Marie svůj průkaz dostala, ale jejího syna Němci zpátky už nepustili, hlídky kolem Lidic byly mezitím vystřídány. Mladý Tůma se tedy vrátil k Horešovským s tím, že druhý den ráno, až Němci odjedou, spolu s matkou půjdou do Makotřas. Dvě hodiny po půlnoci k nim, stejně jako do všech domů v Lidicích, vtrhli esesáci. Všechny muže a chlapce starší patnácti let odvedli do Horákova statku, ženy s dětmi nahnali do školy.

„Táta byl s ostatními ve sklepě u Horáků a svoje kolo nechal na dvoře. Všichni se do sklepa nevešli, dost jich bylo i v míchárně krmiv, museli stát a čekali na ráno,“ cituje pan Tůma ze vzpomínek svého otce. Zatčení nevěděli, co s nimi bude. Mysleli, že je Němci pustí, až vesnici prohledají. Po atentátu na Heydricha k podobným raziím docházelo víc než často.

Rvali se o život

Ráno všechny zatčené vyvedli na dvůr a začali je prověřovat podle seznamů a osobních průkazů. Jiří Tůma v německém soupisu lidických mužů nebyl. Proto mu Němci dovolili odejít. „Po cestě ven už můj otec slyšel výstřely. A představte si, on se vrátil, pro kolo,“ krčí rameny ještě dnes Jiří Tůma mladší.

Německá hlídka totiž eskortovaného muže až z Lidic ven nevyvedla. Jakmile zazněly výstřely, vrátila se poklusem do Horákova statku. „Táta se kradl za nimi, to kolo chtěl zpátky. Viděl, jak se na dvoře u Horáků lidičtí chlapi rvali s Němci, jak ti do nich mlátili pažbami a ke zdi některé doslova házeli napůl ubité. Snad nikdo z lidických nechtěl dát život zadarmo…“

Chceš žít? Uteč!

Tůmu, ochromeného strachem z masakru, který se před ním odehrával, u zdi statku objevil jeden z Němců, který ho měl z Lidic vyvést. Byl to nejspíš Sudeťák, protože mu dobrou češtinou řekl: „Rozkaz tě odvést platí. Jestli chceš žít, utíkej. Tady se budou dít strašné věci.“ „Takže táta přežil skoro zázračným způsobem, domů se vrátila i babička. Tu Němci po kontrole pustili z kladenkladenského reálného gymnázia, kam mezitím lidické ženy a děti odvezli,“ říká pan Tůma.

Za Pavlíka i jiné

Osud tehdy šestnáctidenního Pavlíčka, prvního vnuka Tůmových, byl stejný jako dalších šesti novorozenců z Lidic. Němci je nejprve odvezli do Ženských domovů v Praze a pak do Kojeneckého ústavu v Krči. Tam se děti nakonec dočkaly konce války a vrátily se domů. „Děda s babičkou Tůmovi z Makotřas se na dálku starali nejen o Pavlíka, ale i o ostatní miminka. Upláceli doktory, vozili jim jídlo, zabijačky na černo, kupovali šperky.“

Těm nejmenším z Lidic pomohl přežít statkář – kulak, který nad nimi držel zpovzdálí ochrannou ruku. „Minulému režimu to politicky nesedělo, a tak se o tom nemluvilo,“ krčí rameny pan Tůma z Lidic. Člověk, který díky svému otci zprostředkoval dosud neznámé svědectví o vyvraždění celé české vesnice…

Lidické oběti

10. června 1942 postříleli Němci na dvoře Horákova statku 173 mužů. 16. června bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel, včetně dvou chlapců, u kterých Němci dodatečně zjistili, že již překročili 15 let věku. Celé Lidice Němci vypálili, zbytky budov srovnali se zemí, zničili i hřbitov s pohřbenými a vykáceli všechny stromy.